Utíkám do práce, abych nemusela být doma s manželem: Můj příběh o tichém zoufalství

„Zase jdeš pozdě? To už je potřetí tento týden, Lenko!“ ozvalo se z kuchyně sotva jsem stihla sundat kabát. Hlas mého manžela Pavla mě bodl do srdce jako ledová dýka. Věděla jsem, že mě čeká další večer plný výčitek a ticha. Vždycky jsem si myslela, že manželství je o podpoře a lásce, ale poslední roky se naše domácnost proměnila v bitevní pole, kde se bojuje o každou minutu klidu.

„Měla jsem poradu, Pavle. Nemůžu za to, že se to protáhlo,“ snažila jsem se znít klidně, ale v hlase mi zaznívala únava. On jen protočil oči a zabouchl lednici tak silně, až se ve skleničkách rozcinkalo.

Když jsme se před deseti lety brali, byl jiný. Smáli jsme se spolu, plánovali dovolené a snili o budoucnosti. Teď mám pocit, že žiju s cizincem. Každý den přemýšlím, jak dlouho ještě vydržím jeho neustálé poznámky o tom, že nejsem dost dobrá manželka, že neumím pořádně uvařit nebo že zapomínám na jeho oblíbené pivo v lednici.

V práci jsem našla útočiště. Moje kolegyně Jana si všimla, že poslední dobou zůstávám déle než ostatní. „Lenko, ty jsi tu zase poslední. Doma tě čeká manžel nebo práce?“ zeptala se jednou s úsměvem, ale v očích měla starost. Jen jsem pokrčila rameny a zamumlala něco o uzávěrce. Pravda byla taková, že jsem raději třídila faktury a vyplňovala tabulky, než abych šla domů.

Jednou večer jsem seděla u počítače a zírala na prázdnou obrazovku. V hlavě mi běžely Pavlovy výčitky jako nekonečný film: „Proč jsi zase zapomněla koupit chleba? Proč jsi nevyprala moje košile? Proč pořád pracuješ?“ Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo a oči pálí slzami. V tu chvíli mi Jana položila ruku na rameno: „Lenko, co se děje? Takhle to dál nejde.“

Nevydržela jsem to a všechno jí řekla. O tom, jak se doma dusím, jak mám pocit, že už nejsem sama sebou. Jana mě objala a řekla: „Musíš si promluvit s Pavlem. Tohle tě zničí.“

Ale jak? Když jsem se mu posledně svěřila, že mě jeho chování bolí, jen se zasmál: „Ty jsi nějaká přecitlivělá. Všichni chlapi jsou takoví.“ Ale já věděla, že to není pravda. Viděla jsem kolem sebe páry, které spolu mluvily normálně, smály se spolu i po letech.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív než obvykle. Pavel seděl u televize a ani nezvedl oči od obrazovky. „Ahoj,“ řekla jsem tiše. „Hm,“ zabručel. Srdce mi bušilo až v krku. „Pavle, můžeme si promluvit?“

„O čem zas?“

„O nás… O tom, jak spolu mluvíme. Připadám si doma jako na návštěvě. Jsem pořád ve stresu a mám pocit, že ti na mně vůbec nezáleží.“

Pavel vypnul televizi a otočil se ke mně: „Tak to je tvoje vina. Pořád jen pracuješ a na mě kašleš.“

„Pracuju, protože doma je dusno! Protože mám pocit, že tě jen obtěžuju!“ vykřikla jsem zoufale.

Chvíli bylo ticho. Pak Pavel vstal a odešel do ložnice. Dveře za ním zapadly s tichým bouchnutím.

Seděla jsem v kuchyni a dívala se na starou fotku z naší svatby. Byli jsme tam šťastní – nebo jsme si to aspoň mysleli. Kde se to všechno pokazilo? Proč už neumíme být spolu?

Další týdny byly jako na houpačce. Občas jsme spolu promluvili pár vět o nákupu nebo o tom, kdo vyzvedne syna ze školky. Ale jinak ticho. Já dál utíkala do práce a Pavel trávil večery u televize nebo v hospodě s kamarády.

Jednou večer přišel domů opilý a začal mi vyčítat, že ho zanedbávám: „Všichni chlapi mají doma ženskou, co jim vaří a stará se o ně! Jen já mám manželku, co pořád maká!“

„A co mám dělat? Mám být doma a čekat na tvoje výčitky?“ rozplakala jsem se.

Ráno mi bylo trapně za oba dva. Syn Tomášek se mě ptal: „Mami, proč jsi včera plakala?“ Nemohla jsem mu odpovědět.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem měla pocit, že mě někdo opravdu slyší. Řekla mi: „Lenko, musíte myslet i na sebe. Co byste poradila své nejlepší kamarádce?“

Doma jsem začala dělat malé změny – víc času trávila s Tomáškem venku, občas si zašla s Janou na kávu. Pavel si toho všiml až po čase: „Ty už nejsi pořád doma…“

„Nejsem,“ odpověděla jsem klidně. „Potřebuju taky žít.“

Nevím, jak to dopadne. Někdy mám chuť všechno zabalit a odejít. Jindy doufám, že se ještě něco změní.

Možná nejsem jediná žena v Česku, která raději zůstává v práci než doma s vlastním mužem. Je to normální? Nebo jsme si jen zvykli přežívat místo toho, abychom opravdu žili?

Co byste dělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za vztah, který už bolí víc než těší?