Už mám dost manželovy sestry: Každý víkend je u nás doma a já už to nevydržím

„To snad není možný! Zase slyším klíče v zámku. Je pátek večer a Jana už je tady. Ani nezaklepe, prostě vejde, jako by to byl její byt,“ honí se mi hlavou, zatímco se snažím v kuchyni zamíchat polévku, která už stejně přetéká. „Ahoj, Petruš, co vaříš dobrého?“ ozve se za mnou její hlas, který mě v posledních letech začal dráždit víc než zvuk budíku v pondělí ráno. „Ahoj, Januš, polévka. Jako vždycky v pátek,“ odpovím a snažím se udržet úsměv. Vím, že Tomáš za chvíli přijde z práce a bude rád, že je jeho sestra zase tady. On v tom nevidí problém. Nikdy neviděl.

Jana si sundá boty, pohodí kabelku na gauč a už se rozvaluje v obýváku. „Dáš si víno?“ ptám se jí, i když bych nejradši nabídla jed na krysy. „Jasně, nalej mi pořádnou sklenku, byl to hrozný týden,“ odpoví a už se dívá na televizi, jako by byla doma. V tu chvíli přichází Tomáš. „Nazdar, ségra! To jsem rád, že jsi tady,“ obejme ji a mě políbí jen letmo na tvář. Vždycky to tak bylo. Jana je jeho malá sestřička, kterou musí chránit. Jenže jí je už třicet osm a já mám pocit, že chránit bych potřebovala spíš já.

Začalo to nevinně. Po rozvodu se Jana cítila sama a Tomáš jí nabídl, že může kdykoli přijít. Jenže ona to vzala doslova. Každý pátek večer přijde, zůstane přes noc a často i do neděle. Někdy si přivede kamarádku, jindy přijde s nákupem a vaří v naší kuchyni, jako by byla šéfkuchařka. Všude nechává nepořádek, bere si moje oblečení, protože „jsme přece skoro stejně velké“, a když jí něco řeknu, urazí se. Tomáš mi vždycky řekne: „Petro, je to rodina. Musíme jí pomoct.“ Ale kdo pomůže mně?

Jednou jsem to už nevydržela. Bylo to loni v listopadu. Seděli jsme u stolu, Jana se smála a Tomáš jí vyprávěl historky z dětství. Já tam byla jako páté kolo u vozu. „Jano, nemyslíš, že bys mohla někdy zůstat doma? Třeba si udělat víkend pro sebe?“ zeptala jsem se opatrně. Jana se na mě podívala, jako bych ji právě urazila do morku kostí. „A co ti na tom vadí? Já tu nikoho neobtěžuju. Tomáš mě tu chce, ne?“ obrátila se na bratra. Tomáš jen pokrčil rameny a řekl: „Petro, vždyť je to jen víkend.“

Jenže těch víkendů už bylo přes sedm set. Sedm setkrát jsem musela poslouchat její stížnosti na práci, její rady ohledně výchovy dětí, které ani nemá, a její komentáře k tomu, jak vedu domácnost. „Petro, proč máš tak málo kytek? Byt bez kytek je smutný.“ „Petro, proč kupuješ tyhle jogurty? Jsou plné cukru.“ „Petro, měla bys víc cvičit, vypadáš unaveně.“ Každý její komentář je jako malý špendlík, který mě píchá do srdce.

Začala jsem se jí vyhýbat. Chodila jsem na dlouhé procházky, když byla u nás. Jednou jsem dokonce zůstala přes noc u kamarádky. Tomáš si toho všiml. „Petro, co se děje? Proč jsi tak odtažitá?“ zeptal se mě jednou v noci, když jsme leželi v posteli. „Protože už to nezvládám, Tomáši. Já potřebuju mít taky svůj domov. Potřebuju soukromí. Potřebuju, abys mě chránil ty, ne pořád jen Janu,“ vyhrkla jsem a rozbrečela se. Tomáš mě objal, ale nic neřekl. Druhý den bylo všechno při starém.

Moje máma mi říká: „Petro, musíš si dupnout. Jinak to nikdy neskončí.“ Ale jak mám dupnout, když vím, že Tomáš by pro Janu udělal první poslední? Když jsem mu jednou navrhla, že bychom mohli jet na víkend pryč – jen my dva – řekl: „A co Jana? Ta by byla sama.“ V tu chvíli jsem pochopila, že v tomhle boji jsem sama.

Nedávno jsem slyšela, jak Jana Tomášovi říká: „Víš, brácho, myslím, že Petrovi na mně vadí úplně všechno. Možná bych měla přestat chodit.“ Ale Tomáš jí odpověděl: „Neřeš to, Petro je poslední dobou nějaká přecitlivělá.“ V tu chvíli jsem měla chuť sbalit kufr a odejít. Ale kam bych šla? Mám ráda svůj domov. Mám ráda Tomáše. Jen nevím, jestli on má ještě rád mě.

Dnes je zase pátek. Slyším klíče v zámku a vím, že za chvíli začne další víkendový kolotoč. Přemýšlím, jestli mám sílu to znovu vydržet. Nebo jestli mám konečně najít odvahu a říct Tomášovi: „Buď já, nebo ona.“ Ale co když si nevybere mě?

Někdy si říkám: Je normální, že se v manželství cítím jako vetřelec ve vlastním bytě? Má někdo z vás podobnou zkušenost? Co byste dělali na mém místě?