Už nikdy víc u tchánů! – Rodinný oběd, který mi roztrhl srdce

„Tak co, Aleno, už ses konečně naučila vařit svíčkovou?“ ozvalo se zpoza stolu hlasem, který měl být vtipný, ale v němž jsem slyšela jen pohrdání. Tchyně, paní Věra, se na mě dívala s úsměvem, který mi připomínal spíš úšklebek. Všichni seděli kolem stolu v panelákovém bytě na Jižním Městě: můj manžel Petr, jeho sestra Lucie s manželem a dvěma dětmi, tchán Karel a samozřejmě Věra – královna tohoto malého impéria.

Byl to obyčejný nedělní oběd. Měla jsem pocit, že tentokrát to zvládnu. Že už jsem si zvykla na jejich poznámky, na to, jak mě srovnávají s Lucií, která je podle nich dokonalá matka a kuchařka. Ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát jsem cítila, že se něco láme.

„Mami, nech toho,“ snažil se Petr zachránit situaci. Ale Věra pokračovala: „Víš, Petře, já jen nechápu, proč sis nemohl najít někoho praktičtějšího. Alena je hodná holka, ale pořád má hlavu v oblacích. A ty tvoje pokusy o kariéru v knihovně…“

Zrudla jsem až ke kořínkům vlasů. Lucie se uchechtla a její manžel Tomáš se na mě podíval s lítostí. Děti si hrály pod stolem a nevšímaly si dusna ve vzduchu. Tchán mlčel a upřeně zíral do talíře.

„Mami, Alena má práci, která ji baví. To je snad důležité,“ řekl Petr tiše.

„Ale Petře! K čemu je práce v knihovně? Kdyby aspoň učila nebo dělala něco pořádného…“

Cítila jsem slzy na krajíčku. Snažila jsem se je spolknout a usmát se. „Věro, já vím, že nejsem jako Lucie. Ale snažím se.“

„No právě,“ odsekla Věra. „Snažíš se. Ale někdy to prostě nestačí.“

V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít. Ale Petr mě chytil za ruku pod stolem. Jeho dlaň byla studená a zpocená.

Oběd pokračoval v tichu přerušovaném jen cinkáním příborů a občasným Luciiným smíchem. Když přišla na řadu káva a zákusek, Věra začala vyprávět historky o tom, jak byla Lucie už ve dvaceti letech samostatná a jak zvládala domácnost i studium zároveň.

„A ty, Aleno, kolik ti bylo let, když jsi poprvé vařila pro celou rodinu?“ zeptala se mě najednou.

„Já… asi dvacet pět,“ odpověděla jsem tiše.

„No vidíš! To už Lucie měla dvě děti,“ řekla vítězoslavně.

Petr se zvedl od stolu. „Mami, dost! Proč ji pořád srovnáváš? Já jsem si vybral Alenu a jsem s ní šťastný.“

V tu chvíli se rozhostilo ticho. Všichni na něj zírali. Tchán Karel si odkašlal: „Petře, uklidni se. Tvoje máma to myslí dobře.“

„Nemyslí to dobře! Nikdy ji nepřijala do rodiny a pořád jí dává najevo, že sem nepatří!“

Věra vstala od stolu a začala sbírat talíře. „Jestli ti tady není dobře, tak sem nemusíte chodit.“

Cítila jsem, jak mi tečou slzy po tvářích. Vstala jsem a šla do předsíně pro kabát. Petr šel za mnou.

„Promiň,“ zašeptal mi do ucha. „Nevím, co mám dělat.“

„Já už sem nechci nikdy přijít,“ vzlykla jsem.

Když jsme vyšli ven na chodbu paneláku, bylo mi zle od žaludku i od duše. Cestou domů jsme mlčeli. Petr držel volant křečovitě a já koukala z okna na šedé domy a lidi spěchající s taškami z Tesca.

Doma jsem se zavřela v ložnici a brečela do polštáře. Petr seděl v kuchyni a dlouho do noci koukal do prázdna.

Další dny byly plné ticha. Petr mi nosil čaj a snažil se mě rozveselit, ale já byla jako prázdná schránka. Nešlo mi do hlavy, proč mě jeho rodina nikdy nepřijala. Proč jim nestačí, že ho miluju? Proč musím být jako Lucie? Proč je moje práce méněcenná?

Po týdnu mi přišla SMS od Věry: „Doufám, že už je ti líp. Příště přijďte jen Petr sám.“

To byla poslední kapka.

Petr chtěl jet za rodiči sám, ale já mu řekla: „Jestli tam pojedeš bezemě, už se nevracej.“

Byl to okamžik pravdy. Petr seděl dlouho mlčky na posteli a pak řekl: „Aleno, já tě miluju. Ale jsou to moji rodiče.“

„A já? Já nejsem tvoje rodina?“

Nevím, jak to dopadne. Jsme spolu už osm let a nikdy jsem necítila takovou propast mezi námi.

Možná bych měla být silnější. Možná bych měla bojovat za naši lásku víc. Ale kolik ponížení ještě vydržím?

Řekněte mi – co byste udělali na mém místě? Má smysl bojovat za rodinu, která vás nikdy nepřijme? Nebo je čas jít dál?