„Už s tebou nikdy nepromluvím!“: Příběh o tchyni, která mi změnila život

„Tohle jsi mi neměla udělat, Lucie! Už s tebou nikdy nepromluvím!“ Její hlas se rozléhal malým bytem na Žižkově, kde jsme s Petrem bydleli teprve pár měsíců. Stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči plné slz i vzteku. Moje tchyně, paní Nováková, byla vždycky rázná žena, ale tentokrát jsem v jejím pohledu viděla něco víc – zklamání, které mě bodalo do srdce.

Petr stál mezi námi, rozpačitě si mnul ruce. „Mami, prosím tě…“ začal tiše, ale ona ho přerušila mávnutím ruky. „Ne! Tohle je konec. Já jsem tě vychovala jinak. A ty…“ obrátila se ke mně, „ty jsi mi ho vzala.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale nemohla jsem. V břiše mi rostl nový život a já věděla, že musím zůstat silná – kvůli sobě i kvůli dítěti. Přesto jsem si v duchu kladla otázku: Co jsem udělala špatně? Vždyť jsem se snažila být milá, pomáhala jsem jí s nákupy, pekla její oblíbený štrúdl a nikdy jsem Petrovi nezakazovala kontakt s rodinou.

Všechno začalo už na první společné večeři. Paní Nováková mě měřila pohledem od hlavy k patě a mezi sousty svíčkové se mě ptala na můj původ, práci i plány do budoucna. „A co tvoje rodiče? Jsou rozvedení? A ty máš jen maturitu?“ Její otázky byly jako jehly. Petr se snažil odvádět řeč jinam, ale ona byla neúprosná.

Když jsme se rozhodli sestěhovat, Petr trval na tom, že to zvládneme sami. Paní Nováková to brala jako zradu. „Takže už mě nepotřebujete? To je hezké…“ řekla tehdy a zabouchla za sebou dveře. Od té doby se mezi námi vytvořila neviditelná propast.

A pak přišlo těhotenství. Zjistila jsem to v polovině listopadu a byla jsem v šoku i radosti zároveň. Petr mě objal a řekl: „Vezmeme se.“ Bylo to spontánní rozhodnutí, ale oba jsme cítili, že je správné. Vyplnili jsme žádost o svatbu na úřadě a teprve potom jsme to oznámili rodinám.

Moje maminka brečela štěstím. Táta byl trochu zaskočený, ale nakonec nás objal oba. Zato paní Nováková… Ta vybuchla. „Tohle jste mi měli říct první! Jak si to představujete? A co sousedi? Co rodina? To je ostuda!“ křičela do telefonu tak hlasitě, že jsem musela odtáhnout sluchátko od ucha.

Od té chvíle se všechno zhoršilo. Přestala nám volat, ignorovala Petrovy zprávy a když jsme ji pozvali na oběd, přišla jen proto, aby nám oznámila, že na svatbu nepřijde. „Nebudu podporovat takovou frašku,“ řekla ledově.

Petr byl zoufalý. Seděli jsme večer na gauči a on tiše plakal. „Nikdy bych nevěřil, že moje máma bude takhle reagovat,“ šeptal. Objala jsem ho a snažila se mu dodat sílu, i když sama jsem měla pocit, že se mi hroutí svět.

Svatba byla malá, jen s nejbližšími přáteli a mojí rodinou. Chyběla mi tam – ne kvůli sobě, ale kvůli Petrovi. Po obřadu jsme seděli v kavárně na Vinohradech a Petr mlčel. „Myslíš, že jí to někdy přejde?“ zeptala jsem se opatrně. Pokrčil rameny.

Týdny plynuly a já se snažila soustředit na miminko. Ale každý den jsem cítila napětí – jako by nad námi visel stín. Když jsem šla na ultrazvuk a viděla poprvé naše dítě na monitoru, rozplakala jsem se štěstím i smutkem zároveň. Chtěla jsem tu radost sdílet i s ní.

Jednoho dne Petr přišel domů bledý jako stěna. „Máma je v nemocnici,“ řekl tiše. Okamžitě jsem věděla, že musím jít za ní – ať už si o mně myslí cokoliv.

V nemocničním pokoji ležela slabá a unavená. Když mě uviděla ve dveřích, odvrátila pohled. Sedla jsem si k ní a dlouho mlčela. Nakonec jsem řekla: „Vím, že mě nemáte ráda. Ale vaše vnouče vás bude potřebovat.“

Dlouho bylo ticho. Pak se jí zaleskly oči slzami a zašeptala: „Já jen… nechci být sama.“

Ten den jsme spolu poprvé opravdu mluvily – o Petrovi jako malém klukovi, o jejích obavách i o tom, jak těžké je pustit dítě z hnízda. Nebylo to smíření, ale začátek cesty.

Dnes už máme doma malého Tomáška a paní Nováková k nám chodí na návštěvy – někdy je stále chladná, jindy překvapivě laskavá. Náš vztah není dokonalý, ale učíme se spolu žít.

Někdy si večer lehnu vedle Petra a přemýšlím: Proč jsou vztahy mezi snachami a tchyněmi tak složité? Je možné někdy opravdu odpustit a začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?