„V sedm ráno jsem přinesla čerstvé jídlo pro děti, ale syn mi ani nepoděkoval a zabouchl mi dveře před nosem: Jsem si jistá, že za tím stojí snacha“

„Mami, už to prosím nedělej,“ ozvalo se za dveřmi, které se přede mnou právě zabouchly. Stála jsem na chodbě paneláku s taškou plnou čerstvých rohlíků, šunky a domácího koláče, který jsem pekla do noci. Bylo sedm ráno a já chtěla jen potěšit svého syna Tomáše a jeho děti. Místo vděku jsem ale slyšela jen podrážděný hlas a cítila studený závan odmítnutí.

Celý život jsem zasvětila Tomášovi. Narodil se mi pozdě, když už jsem si myslela, že děti mít nebudu. S manželem Karlem jsme kvůli němu šetřili každou korunu, nejezdili na dovolené, abychom mu mohli dopřát vše – od kvalitního vzdělání po nový počítač, když byl ještě na základce. Vždycky jsem si říkala, že mu dám všechno to, co já nikdy neměla. Moje máma byla chladná, nikdy mě neobejmula, nikdy mi neřekla, že mě má ráda. Já chtěla být jiná.

Jenže teď mám pocit, že jsem byla až moc jiná. Že jsem Tomáše rozmazlila nebo ho snad udusila svou péčí? Když si před třemi lety přivedl domů Lenku, byla jsem šťastná. Konečně někdo, kdo ho bude milovat tak jako já! Ale brzy jsem začala cítit, že něco není v pořádku. Lenka byla vždycky zdvořilá, ale chladná. Nikdy mi nenabídla tykání, nikdy mě nepozvala na kávu jen tak. A Tomáš? Začal se mi vzdalovat.

Pamatuju si, jak jsme s Karlem seděli v kuchyni a já mu říkala: „Myslíš, že je to normální? Že mě syn nechce vidět?“ Karel jen pokrčil rameny: „Nech je žít, mají svůj život.“ Ale jak mám žít já, když moje rodina je všechno?

Začalo to nenápadně. Nejprve mi Tomáš řekl, že už nemusím každý týden péct bábovku. Pak že už děti nemají čas na víkendové hlídání u nás na chalupě. A teď? Teď už ani neotevře dveře bez toho, aby se tvářil otráveně.

Dnes ráno jsem stála před jejich bytem a slyšela za dveřmi Lenčin hlas: „Tomáši, řekni jí to už konečně! Nemůžeme pořád žít podle jejího programu.“ A pak ten zvuk – klika cvakla a dveře se přede mnou zavřely.

Stála jsem tam jako opařená. V ruce taška s jídlem, v očích slzy. Slyšela jsem smích dětí z obýváku a najednou mi došlo, že už k nim nepatřím. Že jsem vetřelec ve vlastní rodině.

Cestou domů jsem potkala sousedku paní Novotnou. „Zase jdete od Tomáše?“ zeptala se mile. Jen jsem přikývla a rychle zamířila do výtahu. Nechtěla jsem vysvětlovat, proč mám oči plné slz.

Doma na mě čekal Karel. „Tak co?“ zeptal se tiše. „Nic,“ odpověděla jsem a položila tašku na stůl. „Zase mě nechtěli.“

Sedla jsem si ke stolu a rozplakala se. Karel mě pohladil po ruce: „Možná bys jim měla dát víc prostoru.“ Ale jak mám dát prostor někomu, kdo byl celý můj svět?

Večer mi Tomáš napsal zprávu: „Mami, prosím tě, příště nám nic nenos. Máme toho dost a děti mají svoje chutě.“ Četla jsem tu zprávu snad stokrát. Každé slovo mě bodalo do srdce.

Vzpomněla jsem si na všechny ty roky – jak jsem ho vodila do školky za ruku, jak jsme spolu pekli cukroví na Vánoce, jak mi šeptal do ucha „mám tě rád“. Kam se to všechno podělo?

Přemýšlela jsem celou noc. Je to opravdu Lenka? Je to ona, kdo ho proti mně poštvává? Nebo je chyba ve mně? Možná jsem opravdu příliš zasahovala do jejich života. Možná jsem měla víc naslouchat a méně organizovat.

Druhý den ráno jsem šla na procházku do parku. Seděla jsem na lavičce a pozorovala mladou maminku s kočárkem. Povídala si s babičkou – smály se spolu a bylo vidět, že jsou si blízké. Zabolelo mě to u srdce.

Když jsem přišla domů, rozhodla jsem se napsat Tomášovi dopis:

„Milý Tomáši,

vím, že poslední dobou dělám věci, které tě možná obtěžují. Nechci vám zasahovat do života ani vám být na obtíž. Jen tě mám moc ráda a chybíš mi. Pokud chceš víc prostoru, dám ti ho. Jen bych byla ráda, kdybys věděl, že tu pro tebe vždycky budu.

Máma.“

Dopis jsem nechala ležet na stole celý den. Nakonec jsem ho večer hodila do schránky.

Nevím, jestli mi někdy odpoví. Nevím, jestli se naše vztahy někdy zlepší. Ale vím jedno – mateřská láska je někdy až příliš silná a může dusit místo toho, aby hřála.

Možná bych měla začít žít i pro sebe. Ale jak to udělat po tolika letech?

Napadá vás někdy taky otázka: Kde je hranice mezi láskou a přehnanou péčí? Jak poznat, kdy už je čas ustoupit stranou?