V sedmapadesáti se táta rozhodl odejít: Máma mu dala ultimátum a já ztratil půdu pod nohama

„Tak už to řekni, tati! Prostě to řekni nahlas!“ křičel jsem v kuchyni, kde voněla káva, ale vzduch byl těžký jako před bouřkou. Táta seděl u stolu, ruce složené do klína, pohled upřený do prázdna. Máma stála opodál, ruce v bok, oči zarudlé od pláče. Bylo mi třicet a měl jsem pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama.

„Ondro, já už takhle nemůžu dál,“ zašeptal táta. Jeho hlas byl tichý, ale slova bodala jako nůž. „Potřebuju změnu. Chci odejít.“

Máma se zhluboka nadechla. „Tak běž. Ale nečekej, že tě budu čekat s otevřenou náručí. Máš půl roku. Šest měsíců na to zjistit, co vlastně chceš.“

Bylo to jako špatný sen. Táta Petr, vždycky klidný, rozvážný muž, který mě učil jezdit na kole a opravovat kapající kohoutek, najednou chtěl všechno zahodit. Máma Jana, žena s pevným hlasem a laskavýma očima, mu dala ultimátum. A já? Já měl doma malou dceru Aničku a ženu Kláru a nevěděl jsem, jak jim vysvětlím, že děda už možná nebude součástí našich nedělních obědů.

Táta si sbalil pár věcí do staré sportovní tašky a odešel do podnájmu v paneláku na druhém konci města. První týdny jsem ho skoro neviděl. Máma chodila do práce jako vždycky, ale večer seděla v kuchyni a dívala se na prázdnou židli naproti sobě. Když jsem k ní přišel na návštěvu, snažila se tvářit statečně.

„Víš, Ondro,“ řekla jednou večer, když jsme seděli u čaje, „já už nejsem mladá holka. Ale nejsem ani hadr na podlahu. Jestli se tvůj táta rozhodne nevrátit, zvládnu to. Ale bolí to.“

S Klárou jsme se hádali častěji než dřív. „Proč jsi tak podrážděný?“ ptala se mě jednou večer.

„Protože mám pocit, že všechno je na mě! Táta odešel, máma je sama… A já mám být najednou hlavou rodiny?“ vybuchl jsem.

Klára mě objala. „Nejsi v tom sám. Ale musíš si uvědomit, že tvoje rodina jsme teď hlavně my dva a Anička.“

Táta mi jednou zavolal. „Ondro, pojď na pivo.“ Seděli jsme spolu v hospodě U Tří lvů, kde jsme kdysi slavili moje promoce.

„Proč jsi to udělal?“ zeptal jsem se přímo.

Táta si povzdechl. „Celý život jsem dělal všechno správně. Práce, rodina, povinnosti… A najednou jsem zjistil, že nevím, kdo vlastně jsem. Potřebuju zjistit, jestli ještě dokážu být šťastný.“

„A co máma? Co já? Co Anička?“

„Tohle není o vás,“ řekl tiše. „Ale zároveň je. Protože když budu nešťastný já, budu ubližovat i vám.“

Doma jsem o tom dlouho přemýšlel. Máma byla čím dál uzavřenější. Jednou večer jsem ji našel u starých fotek.

„Pamatuješ si na tu dovolenou v Krkonoších?“ zeptala se mě.

„Jasně,“ usmál jsem se smutně. „Táta tehdy zapomněl stanové kolíky a celou noc jsme drželi stan rukama.“

Máma se rozplakala. „Myslela jsem si, že spolu zestárneme…“

Půl roku uběhlo rychleji, než bych čekal. Táta se občas zastavil pro nějaké věci nebo aby viděl Aničku. Vypadal jinak – unaveněji, ale zároveň svobodněji. Máma mezitím začala chodit na keramiku a víc se smála s kamarádkami.

Jednoho dne přišel táta domů s kufrem v ruce.

„Jano…“ začal nejistě.

Máma ho přerušila: „Už vím, co chci já. Nechci žít s někým, kdo si není jistý.“

Táta sklopil hlavu. „Máš pravdu.“

Seděli jsme pak všichni tři u stolu – já mezi nimi jako most mezi dvěma břehy.

„Ondro,“ řekl táta tiše, „promiň mi to všechno.“

Nevěděl jsem, co říct. Všechno bylo jinak a přitom pořád stejné – pořád jsme byli rodina, jen jinak poskládaná.

Dnes už má táta nový byt a máma nový životní rytmus. Já s Klárou jsme si uvědomili, jak křehké jsou vztahy a jak snadno může všechno zmizet.

Někdy si říkám: Je lepší žít v pravdě i za cenu bolesti? Nebo bychom měli držet rodinu pohromadě za každou cenu? Co byste udělali vy?