Včera mě znovu navštívily máma a tchyně – jejich prosby mi rvou srdce. Můj život se rozpadá mezi jejich slzami a očekáváními.

„Prosím tě, Jano, nedělej to. Kvůli dětem! Kvůli nám všem!“ Mámin hlas se třásl a její ruce svíraly hrnek s čajem tak pevně, až jsem se bála, že ho rozdrtí. Naproti ní seděla moje tchyně, paní Věra, a její oči byly zarudlé od pláče. „A co Tomáš? Myslíš, že to zvládne? Vždyť on tě pořád miluje…“

Stála jsem mezi nimi v naší malé kuchyni v Nymburce a měla pocit, že se dusím. Venku už byla tma a světlo z pouliční lampy kreslilo na stěnu stíny. Všechno ve mně křičelo: „A co já? Kdo myslí na mě?“ Ale nahlas jsem jen tiše řekla: „Já už nemůžu.“

Moje máma se rozplakala ještě víc. „Janičko, vždyť víš, jak to bylo těžké i pro mě. Ale vydržela jsem to kvůli tobě. Lidi by mě ukamenovali, kdybych odešla od tvého otce. A teď ty…“

Tchyně se ke mně naklonila: „Já vím, že Tomáš udělal chybu. Ale každý děláme chyby. On tě potřebuje. My tě potřebujeme.“

Vzpomněla jsem si na ten večer před třemi týdny, kdy jsem našla Tomášovy zprávy v jeho mobilu. Nešlo o jednu ženu – byly tam dvě. A pak ty výmluvy, sliby, že už nikdy… Ale já už neměla sílu věřit.

„Mami, paní Věro… Já už prostě nemůžu žít ve lži,“ zašeptala jsem.

Máma vstala a začala chodit po kuchyni sem a tam. „A co děti? Myslíš, že jim bude líp bez táty? Víš, jaké to je vyrůstat bez otce? Já to vím moc dobře! A co sousedi? Co řeknou lidi?“

Tchyně přikývla: „Všichni si budou myslet, že jsi rozbila rodinu. Tomáš je sice hlupák, ale pořád je to dobrý chlap. Najdeš lepšího? A co když zůstaneš sama?“

Chtěla jsem křičet. Chtěla jsem jim říct o těch nocích, kdy jsem brečela do polštáře a Tomáš spal vedle mě jako cizinec. O tom, jak jsem se bála podívat do zrcadla, protože jsem tam viděla jen stín té holky, která kdysi věřila v lásku.

Ale místo toho jsem jen stála a mlčela.

„Jano,“ ozvala se máma tišeji, „já tě chápu. Ale život není pohádka. Musíš myslet na rodinu.“

„A co když už nemám sílu?“ zeptala jsem se jí poprvé nahlas.

Obě ztichly. Chvíli bylo slyšet jen tikání hodin.

„Já… já už nevím, kdo jsem,“ přiznala jsem se. „Každý den hraju roli manželky a matky, ale uvnitř jsem prázdná.“

Máma ke mně přišla a objala mě. „Vydrž to ještě chvíli. Kvůli dětem.“

Tchyně vstala a vzala si kabát. „Promluv si s Tomášem ještě jednou. Prosím tě.“

Když odešly, sedla jsem si na zem a brečela tak tiše, aby děti nahoře neslyšely.

Druhý den ráno jsem šla do práce do místní knihovny. Kolegové se na mě dívali jinak – už se něco šuškalo. Kamarádka Petra mi šeptla: „Jani, drž se. Lidi jsou svině.“

Po práci jsem šla pro děti do školy. Malý Ondra se mě ptal: „Mami, proč byl táta zase smutný?“ Anička jen mlčela a koukala z okna.

Večer přišel Tomáš domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do obýváku.

„Jano… já vím, že jsem to pokazil. Ale nechci o tebe přijít.“

Podívala jsem se na něj a viděla v jeho očích strach – ne o mě, ale o sebe.

„Tomáši… já už nevím, jestli tě ještě miluju.“

Ztuhl. „To přece nemůžeš myslet vážně.“

„Ale myslím.“

Chvíli bylo ticho.

„Co budeš dělat?“ zeptal se nakonec.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně.

Ten večer jsem dlouho seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o všech těch ženách v našem městě – o těch, které vydržely kvůli dětem i kvůli tomu, co řeknou lidi. O těch, které nikdy nenašly odvahu odejít.

A pak jsem si položila otázku: Mám právo být šťastná? Nebo musím celý život žít podle očekávání ostatních?

Možná nejsem hrdinka. Možná budu pro všechny ta špatná. Ale poprvé za dlouhou dobu cítím aspoň trochu naděje.

Co byste udělali vy na mém místě? Má žena právo vybrat si sebe sama – i když tím zklame všechny kolem sebe?