Vděčná své tchyni: Jak jsme se snažili zachránit naše manželství po smrti v rodině

„Proč jsi zase přišel pozdě?“ vyštěkla na mě máma, sotva jsem vešla do bytu. Její oči byly zarudlé a ruce se jí třásly, když si utírala slzy do starého kapesníku. Vzduch v našem panelákovém bytě na Jižním Městě byl těžký, naplněný tichem a smutkem, který se usadil v každém koutě od chvíle, kdy nám zemřel táta. Bylo to už tři měsíce, ale bolest neustupovala – spíš naopak.

Můj manžel Honza stál v kuchyni a tiše míchal čaj. Vypadal unaveně, pohublý, s kruhy pod očima. Věděla jsem, že to pro něj není jednoduché – bydlet s mou mámou, která se od smrti táty uzavřela do sebe a často si vybíjela vztek na nás obou. Ale neměla jsem sílu odejít. Máma mě potřebovala a já měla pocit, že když ji opustím, ztratím i poslední kousek rodiny.

„Mami, Honza měl dneska dlouhou směnu,“ snažila jsem se ji uklidnit. Ale ona jen mávla rukou a odešla do ložnice. Dveře za ní hlasitě zapadly.

Honza položil přede mě hrnek s čajem. „Tohle už nemůžeme dlouho vydržet, Sáro,“ řekl tiše. „Tvoje máma mě nenávidí.“

„To není pravda,“ bránila jsem ji automaticky, ale v hloubi duše jsem věděla, že má pravdu. Máma byla jako stín sama sebe – dřív veselá a laskavá žena se proměnila v uzlíček nervů a výčitek.

Začali jsme se hádat čím dál častěji. O drobnosti – o to, kdo koupí mléko, kdo vynese koš, kdo zůstane s mámou doma. Jednou večer jsem slyšela Honzu, jak telefonuje s jeho mámou. „Nevím, jak dlouho to ještě vydržím,“ šeptal do telefonu. „Sára je pořád jen s mámou a já… já už nevím, jestli jsme ještě vůbec manželé.“

Druhý den ráno zazvonil zvonek. Přijela Honzova máma – paní Novotná. Nikdy jsme spolu neměly špatný vztah, ale teď jsem cítila ostych a stud. Přinesla koláč a sedla si ke mně do kuchyně.

„Sáro,“ začala opatrně, „vím, že je to pro vás všechny těžké. Ale Honza je taky na dně. Potřebuje tě.“

Rozplakala jsem se. „Já vím… Ale co mám dělat? Máma mě potřebuje víc než kdy jindy.“

Paní Novotná mě pohladila po ruce. „Tvoje maminka potřebuje čas a prostor na truchlení. Ale ty nesmíš zapomenout na sebe ani na Honzu. Jestli se ztratíte navzájem, bude to další ztráta.“

Ten večer jsem si s Honzou dlouho povídala. Poprvé po dlouhé době jsme si řekli všechno – o strachu, o bolesti i o tom, jak moc nám chybí náš starý život. Rozhodli jsme se, že zkusíme najít kompromis: budu trávit čas s mámou, ale zároveň budeme mít i čas jen pro sebe.

Nebylo to snadné. Máma byla často podrážděná a někdy mi vyčítala, že ji opouštím. Jednou večer mi dokonce řekla: „Táta by byl zklamaný, že dáváš přednost manželovi přede mnou.“ Ty slova mě bodla do srdce jako nůž.

Utíkala jsem k Honzovi do pokoje a rozplakala se mu na rameni. „Možná bych měla zůstat jen s mámou…“ vzlykala jsem.

Honza mě pevně objal. „Nejsi špatná dcera ani špatná manželka. Jenom jsi člověk.“

V tu chvíli přišla paní Novotná – byla u nás na návštěvě častěji než dřív a snažila se pomáhat i mojí mámě. Přinesla jí polévku a nabídla jí společnost na procházku.

Jednoho dne jsme seděli všichni u stolu – já, Honza, moje máma i paní Novotná. Bylo to poprvé od tátovy smrti, kdy jsme spolu večeřeli bez hádek nebo napjatého ticha.

„Víte,“ řekla paní Novotná tiše, „když mi umřel manžel před lety, myslela jsem si, že už nikdy nebudu šťastná. Ale časem jsem zjistila, že rodina je to jediné, co mi zbylo. A že musím bojovat o to, abychom byli spolu.“

Moje máma se rozplakala a poprvé mi řekla: „Promiň mi všechno to zlé… Já jen nevím, jak žít bez něj.“

Objala jsem ji a cítila obrovskou úlevu.

Od té doby jsme začali žít jinak. S Honzou jsme si našli malý byt kousek od mámy a chodili za ní každý den. Paní Novotná nám pomáhala s vařením i s péčí o mámu. Postupně jsme se všichni učili žít bez táty – každý svým tempem.

Dnes už vím, že ne všechny tchyně jsou zlé nebo protivné. Ta moje nám zachránila manželství i rodinu.

Někdy si říkám: Kolik lidí kolem nás trpí potichu jen proto, že neumí požádat o pomoc? A kolik z nás by mohlo být šťastnějších, kdybychom si navzájem víc naslouchali?