Věčný boj mezi sestrami: Když soupeření přeroste do další generace

„Proč jsi zase dala Tomášovi tu stavebnici? Vždyť víš, že Honza ji chtěl k narozeninám už od září!“ Lenka stála ve dveřích mé kuchyně, ruce v bok, oči plné výčitek. Její hlas byl ostrý jako břitva. Martina, která právě krájela dort pro svého syna Honzu, se jen ušklíbla: „To je snad jedno, ne? Každý má přece něco jiného rád.“

Stála jsem mezi nimi, s talířem v ruce, a cítila, jak mi buší srdce. Vždycky jsem si přála, aby moje holky byly nejlepší kamarádky. Ale už od dětství byly jako oheň a voda. Lenka byla ta uzavřená, tichá, vždycky musela všechno vydřít – ve škole, v kroužcích, i mezi kamarády. Martina byla pravý opak: usměvavá, oblíbená, všechno jí šlo tak nějak samo. Nikdy se přímo nehádaly, ale napětí mezi nimi bylo cítit v každé větě.

Teď jsou obě dospělé, mají vlastní rodiny. Ale místo aby se jejich vztah zlepšil, mám pocit, že je to horší než kdy dřív. Lenka má syna Tomáše, Martina zase Honzu. A Lenka jako by si dala za úkol dokázat, že Tomáš je lepší než Honza – ve škole, ve sportu, v každé hloupé soutěži.

Vzpomínám si na loňské Vánoce. Seděli jsme všichni u stolu a Martina se chlubila, že Honza vyhrál okresní kolo matematické olympiády. Lenka jen protočila oči a pronesla: „No jo, ale Tomáš byl zase nejlepší v běhu na školní olympiádě.“ Všichni ztichli. Cítila jsem tu dusivou atmosféru a chtěla jsem ji nějak rozptýlit. Ale nevěděla jsem jak.

Jednou jsem slyšela Lenkou, jak Tomášovi šeptá: „Musíš být lepší než Honza. Oni si myslí, že je chytřejší, ale ty jim ukážeš.“ Tomáš se na mě podíval s očima plnýma smutku. Bylo mu teprve osm let. Co z něj bude za pár let?

Martina zase často před Tomášem vychvaluje Honzu: „Podívej se na Honzu, jak krásně maluje! To bys měl taky zkusit.“ Tomáš se pak stáhne do sebe a nechce s nikým mluvit.

Nedávno jsme měli rodinný oběd u mě doma. Snažila jsem se připravit všechno tak, aby nebyl důvod ke srovnávání – stejné dárky pro oba kluky, stejné porce jídla, stejné pozornosti. Ale stejně to nestačilo.

„Tomáš dostal větší kus dortu,“ ozvala se Martina polohlasem. Lenka okamžitě zareagovala: „To není pravda! Jenom má menší talíř.“

Obě na sebe vrhly pohledy plné zloby. Kluci seděli vedle sebe a ani jeden nepromluvil.

Po obědě jsem šla za Lenkou do ložnice. Seděla na posteli a dívala se do prázdna.

„Lenko,“ začala jsem opatrně, „proč to pořád děláš? Proč musíš Tomáše pořád srovnávat s Honzou?“

Lenka se na mě podívala s očima plnýma slz: „Ty to nechápeš, mami. Celý život jsem byla ta horší. Ty jsi vždycky říkala, jak je Martina šikovná a já jsem byla ta tichá. Nechci, aby Tomáš zažil to samé.“

Zůstala jsem stát v šoku. Nikdy jsem si neuvědomila, že by to tak mohla cítit.

Večer mi volala Martina: „Mami, proč má Lenka pořád potřebu mě shazovat? Já už na to nemám nervy. Honza pak nechce k nim jezdit.“

Snažila jsem se jí vysvětlit Lenkův pohled, ale Martina jen povzdechla: „To je pořád dokola. Já už nevím, co mám dělat.“

Cítím se bezmocná. Jako bych byla mezi dvěma mlýnskými kameny. Chci mít šťastnou rodinu, chci aby moje vnoučata vyrůstala spolu jako bratranci a ne jako soupeři.

Někdy přemýšlím nad tím, kde jsem udělala chybu. Měla jsem být spravedlivější? Měla jsem víc povzbuzovat Lenku? Nebo Martinu trochu krotit?

Dnes večer sedím sama v kuchyni a přemýšlím nad tím vším. Dívám se na fotky holek z dětství – jak spolu staví sněhuláka před panelákem v Pardubicích. Tehdy ještě nevěděly nic o závisti nebo pocitu méněcennosti.

Možná je to prostě život. Možná některé rány nikdy nezmizí.

Ale co když to tak být nemusí? Co když ještě není pozdě něco změnit?

Co byste udělali vy na mém místě? Jak zastavit tenhle začarovaný kruh rivality mezi sestrami – a teď už i mezi jejich syny?