„Věděla jsem o tvých nevěrách už deset let, ale hrála jsem šťastnou manželku. Teď odcházím.“

„Myslíš si, že jsem hloupá? Že jsem si nikdy ničeho nevšimla?“ vyhrkla jsem, zatímco jsem stála v kuchyni s rukama zabořenýma do dřezu plného studené vody. Petr se zarazil ve dveřích, v ruce tašku s nákupem, a jeho pohled byl stejně prázdný jako posledních deset let našeho manželství.

„O čem to zase mluvíš, Jano?“ snažil se zachovat klid, ale já už dávno poznala, kdy lže. Věděla jsem to pokaždé, když se vrátil pozdě domů a voněl cizím parfémem. Věděla jsem to, když mi na Vánoce koupil šperk, který by sám nikdy nevybral. Věděla jsem to, když se na mě díval skrz mě, jako bych byla jen součást nábytku.

Před deseti lety jsem našla první důkaz – esemesku od nějaké Lenky. „Díky za krásný večer, miláčku.“ Tehdy jsem měla chuť všechno rozbít, křičet, odejít. Ale byly děti malé – Klárka měla osm a Tomáš teprve pět. A já… já byla zbabělá. Řekla jsem si, že to přejdu. Že rodina je důležitější než moje pocity. Že Petr možná jen prochází krizí středního věku.

Jenže pak přišla další jména: Iveta, Monika, dokonce i jedna kolegyně z práce. Vždycky to byly krátké aférky, aspoň podle toho, co jsem vypátrala. Nikdy jsem se ho nezeptala přímo. Místo toho jsem hrála roli šťastné manželky – pekla jeho oblíbený jablečný závin, chodila s ním na rodinné oslavy, smála se jeho vtipům před přáteli.

Ale uvnitř mě to žralo. Každý večer, když usínal vedle mě a já cítila jeho dech na svém krku, jsem si představovala, jaké by to bylo být sama. Bez něj. Bez jeho lží. Jenže strach byl silnější než touha po svobodě.

Jednou v noci, když děti spaly u babičky a Petr byl „na služební cestě“, jsem seděla v obýváku a popíjela víno. V televizi běžel nějaký starý český film a já brečela nad osudem hlavní hrdinky, která taky zůstala s mužem jen ze zvyku. Najednou mi došlo, že žiju cizí život. Že už nejsem ta veselá Jana z gymplu, co snila o cestování a psaní knih.

Ráno jsem se podívala do zrcadla a skoro se nepoznala. Kruhy pod očima, unavený pohled, vrásky kolem úst od potlačovaných slz. V tu chvíli jsem si řekla: Dost.

Začala jsem si psát deník. Každý den pár vět o tom, jak se cítím. O tom, co bych chtěla změnit. O tom, čeho se bojím. Bylo to jako terapie – poprvé po letech jsem slyšela svůj vlastní hlas.

Jednoho dne přišla Klárka domů dřív ze školy a našla mě s deníkem v ruce. „Mami, proč pláčeš?“ zeptala se tiše. Nevěděla jsem, co říct. Nakonec jsem ji objala a poprvé jí řekla pravdu: „Někdy je těžké být dospělý.“

Od té chvíle jsem začala mluvit víc – s dětmi, s kamarádkou Lídou, dokonce i s psycholožkou v místním centru pro rodiny. Pomalu jsem sbírala odvahu říct Petrovi pravdu.

A teď tu stojím v kuchyni a dívám se na něj naposledy jako jeho žena.

„Vím o všem,“ řeknu tišeji. „O Lence, Ivetě i Monice. Všechno jsem věděla celou dobu.“

Petr zbledne a poprvé za dlouhou dobu nevypadá sebejistě.

„Proč jsi nic neřekla?“ šeptne.

„Protože jsem se bála být sama,“ přiznávám poprvé nahlas i sama sobě. „Ale už nechci žít ve lži.“

Následuje dlouhé ticho. Slyším tikot hodin na stěně a šum auta projíždějícího venku po ulici.

„A co děti?“ ptá se nakonec Petr.

„Děti jsou dospělé,“ odpovím klidněji, než bych čekala. „A já jim chci ukázat, že není ostuda odejít ze vztahu, který bolí.“

Sbírám poslední síly a začnu balit kufr. Klárka mi pomáhá – její tichá podpora je pro mě největší odměnou za všechna ta léta bolesti.

Když odcházím z bytu na pražském sídlišti, kde jsme spolu prožili čtvrt století života, cítím směs úlevy a strachu. Nevím, co bude dál – jestli najdu práci, jestli zvládnu být sama. Ale poprvé za dlouhou dobu mám pocit, že žiju svůj vlastní život.

Možná je lítost zbytečná emoce – čas zpátky nevrátím. Ale můžu změnit to, co bude dál.

A tak se ptám sama sebe i vás: Kolik let svého života jste ochotni obětovat kvůli strachu? A kdy přijde ten okamžik, kdy si řeknete: Dost?