Víkend, který nikdy nekončí: Když se rodina stane břemenem

„Lucie, už jsi utřela prach v obýváku? A co ty okna, pořád jsou špinavá!“ ozvalo se z kuchyně dřív, než jsem stihla dopít ranní kávu. Tchyně stála u linky, ruce v bok, a její pohled byl ostřejší než nůž na chleba. V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet nebo utéct, ale místo toho jsem jen sevřela hrnek pevněji a polkla další doušek hořké kávy.

Každý pátek večer, když přijíždějí tchán s tchyní z Plzně, cítím, jak se mi žaludek svírá. Můj muž Petr je vítá s úsměvem, zatímco já už v hlavě sestavuji seznam úkolů, které mě čekají. Vždycky to začíná stejně: „Lucinko, my ti pomůžeme s domácností, ať máš víc času na sebe,“ říká tchyně s falešným úsměvem. Ve skutečnosti to znamená, že budu celý víkend běhat po bytě jako služka a poslouchat poznámky o tom, jak bych měla vést domácnost.

„Petře, mohl bys mi aspoň jednou pomoct?“ šeptám zoufale manželovi, když v sobotu ráno skládám prádlo. On jen pokrčí rameny: „Víš, jaká je máma. Když jí odporuješ, je to ještě horší.“

Tchán je tišší typ, ale jeho pohledy říkají všechno. Když si dovolím na chvíli sednout k televizi, jeho oči mě propalují skrz naskrz. „Za našich časů by si ženská nikdy nedovolila odpočívat, když je doma práce,“ utrousí občas mezi řečí.

V neděli odpoledne už sotva stojím na nohou. Tchyně mi předává seznam věcí, které bych měla do příštího víkendu stihnout: „A nezapomeň na tu skříň v ložnici, Lucinko. Už měsíc říkám, že potřebuje vyčistit.“

Jednou jsem se pokusila odporovat. „Myslím, že bychom si mohli dát pauzu od těch návštěv. Potřebuju si taky někdy odpočinout.“ Petr se na mě podíval jako na blázna: „To nemůžeš myslet vážně! Jsou to moji rodiče.“

Začala jsem být podrážděná i v práci. Kolegové si všimli, že jsem unavená a nesoustředěná. „Lucie, jsi v pohodě?“ ptala se mě jednou Jana u oběda. Jen jsem pokrčila rameny: „To je doma zase cirkus.“

Jednoho dne jsem se rozhodla vzít situaci do vlastních rukou. Když tchyně v pátek večer dorazila s obvyklým elánem a začala rozkazovat, postavila jsem se jí: „Dneska nebudu uklízet. Chci si přečíst knížku a dát si vanu.“ Nastalo ticho. Petr zbledl a tchán s tchyní na mě zírali jako na zjevení.

„To myslíš vážně?“ zeptala se tchyně uraženě.

„Ano,“ odpověděla jsem pevně. „Jsem unavená a potřebuju si odpočinout.“

Tchán něco zamumlal o dnešní mládeži a Petr mě vzal stranou do ložnice: „Lucie, proč to děláš? Víš, že to máma nenechá být.“

„Protože už nemůžu,“ zašeptala jsem se slzami v očích.

Ten víkend byl jiný. Tchyně byla uražená a mlčela většinu času. Tchán odešel na dlouhou procházku a Petr byl nervózní jako nikdy předtím. Ale já poprvé za dlouhou dobu cítila klid. Ležela jsem ve vaně a poslouchala ticho.

Po jejich odjezdu jsme s Petrem seděli v kuchyni. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem tiše. „Takhle to dál nejde. Potřebuju tvou podporu.“

Petr dlouho mlčel a pak přikývl: „Máš pravdu. Zkusím s nimi promluvit.“

Nebylo to jednoduché. Další víkend přijeli tchánovci znovu, ale tentokrát už nebyli tak neústupní. Petr jim vysvětlil, že potřebujeme víc prostoru pro sebe. Tchyně sice nesouhlasila, ale nakonec ustoupila.

Od té doby jsou naše víkendy klidnější. Někdy mám ještě pocit viny nebo strachu z dalšího konfliktu, ale učím se stát si za svým.

Občas přemýšlím: Proč je tak těžké říct rodině ne? Kolik z nás žije život podle očekávání druhých místo toho, abychom poslouchali sami sebe?