Víkend s tchyní: Jsem jen služka ve vlastním domě?

„Martino, už jsi připravila ten koláč? A nezapomeň, že tatínek má rád silnou kávu!“ ozvalo se z obýváku hlasem, který jsem za poslední roky začala nenávidět. Tchyně, paní Věra, seděla v mém křesle, nohy pohodlně natažené na stole, a dirigovala mě jako nějakou služku. Petr, můj muž, seděl vedle ní a přikyvoval na její poznámky o tom, jak by se měly věci dělat správně.

V kuchyni jsem stála s rukama od těsta a v hlavě mi hučelo. Každý víkend stejný scénář: přijedou tchán s tchyní, já běhám po bytě, vařím, uklízím, starám se o děti a snažím se, aby bylo všechno dokonalé. A Petr? Ten si s tátou otevře pivo a řeší fotbal nebo politiku. Nikdy si nevšimne, že už nemůžu. Že mi tečou slzy do těsta.

„Martino, kde je ten ubrousek? Tady je drobek!“ ozvala se znovu Věra. „A ty děti by si měly uklidit hračky, vždyť to tu vypadá jak po výbuchu.“

„Ano, hned to uklidím,“ odpověděla jsem tiše a cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík. Děti byly zalezlé v pokojíčku a hrály si potichu – věděly, že když přijede babička s dědou, musí být neviditelné.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme s Petrem začínali. Byli jsme zamilovaní, smáli jsme se spolu a plánovali budoucnost. Když jsme koupili byt v Praze na Proseku, byla jsem šťastná. Měla jsem pocit, že začínáme nový život. Jenže pak přišly děti – nejdřív Tomášek, pak Anička – a s nimi i tlak ze všech stran. „Musíš být dobrá matka,“ říkala mi máma. „Musíš být dobrá snacha,“ říkala Věra. „Musíš být dokonalá žena,“ šeptal mi hlas v hlavě.

Jednou jsem se pokusila Petrovi říct, jak se cítím. Bylo to po jednom obzvlášť náročném víkendu. Seděli jsme večer u televize a já sebrala odvahu: „Petře, já už to takhle nezvládám. Připadám si tu jako cizí člověk.“

Petr ani neodtrhl oči od obrazovky. „Ale prosím tě, vždyť naši tu jsou jen na víkend. To zvládneš.“

Zvládnu? Každý víkend jsem o kousek menší. Každý víkend se ztrácím sama sobě.

Jednou v neděli ráno jsem zaslechla Věru, jak si šeptá s tchánem v kuchyni: „Ta Martina je nějaká líná. Já bych to zvládla líp.“

Zamrazilo mě. Líná? Já? Když celý víkend neposedím? Když vařím tři chody a peču koláče podle jejich představ?

Ten den jsem poprvé bouchla dveřmi od koupelny a rozbrečela se tak, že mě slyšely i děti. Tomášek přišel za mnou a objal mě: „Maminko, proč pláčeš?“

Jak mu mám vysvětlit, že někdy dospělí pláčou proto, že už nemůžou dál?

Další víkend jsem si řekla, že to zkusím jinak. Když Věra začala komandovat: „Martino, přines nám ještě zákusek,“ odpověděla jsem: „Promiňte, ale dneska si ho musíte vzít sami.“

V místnosti nastalo ticho. Petr na mě vytřeštil oči. Tchyně se zatvářila uraženě. Ale já poprvé za dlouhou dobu cítila úlevu.

Večer jsme se s Petrem pohádali. „Co to do tebe vjelo? Proč jsi byla tak drzá?“ křičel na mě.

„Protože už nemůžu! Protože nejsem vaše služka! Protože mám taky právo na klidný víkend!“ vykřikla jsem a slzy mi tekly po tvářích.

Petr dlouho mlčel. Pak jen řekl: „Nevím, co po mně chceš.“

A já si uvědomila, že možná nechci nic po něm – chci něco pro sebe.

Začala jsem chodit na procházky sama. Občas jsem si vyšla s kamarádkou na kávu. Děti byly šťastnější, když viděly mámu usměvavou.

Tchyně s tchánem přijížděli dál – ale už jsem jim nedovolila ovládat můj domov. Když mi Věra něco přikazovala, usmála jsem se a řekla: „Dneska mám volno.“

Nebylo to snadné. Petr byl často naštvaný. Ale já poprvé po letech cítila, že žiju svůj život.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik žen kolem mě prožívá totéž? Kolik z nás je služkou ve vlastním domě? A kdy konečně najdeme odvahu říct dost?