Volala jsem dohazovačce svého syna. Teď toho hořce lituji.
„Proč mi nebereš telefon? Už je půl desáté večer!“ šeptala jsem do tmy, když jsem pošesté zkoušela volat svému synovi Petrovi. V hlavě mi běžely ty nejhorší scénáře – nehoda, nemocnice, nebo snad něco ještě horšího? Petr byl vždycky spolehlivý, nikdy nezapomněl zavolat, když měl zpoždění. Ale dnes? Ticho. Jenom ticho a můj vlastní dech.
Když jsem už potřetí prošla kuchyní, kde na stole ležela jeho oblíbená bábovka, kterou jsem mu upekla na zítřejší návštěvu, sevřel mě strach. V zoufalství jsem sáhla po poslední možnosti – číslo na paní Novotnou, dohazovačku, kterou mu domluvila moje kamarádka z práce. Vím, že Petr o tom nebyl nadšený, ale já chtěla jen jeho štěstí. A teď jsem potřebovala vědět, jestli je v pořádku.
„Dobrý večer, tady Jana Nováková, maminka Petra Nováka. Nevíte náhodou, jestli je Petr v pořádku? Nezvedá mi telefon a já mám strach…“ vyhrkla jsem hned, jak paní Novotná zvedla telefon.
Na druhém konci bylo chvíli ticho. „Paní Nováková, Petr je dospělý muž. Myslím, že byste mu měla věřit. Ale pokud chcete, můžu mu napsat zprávu.“
Zavěsila jsem s pocitem hanby a úlevy zároveň. Možná jsem to přehnala. Ale co když…
Za půl hodiny mi přišla zpráva od Petra: „Mami, proč voláš dohazovačce? Jsem s kamarády na fotbale. Zavolám ti ráno.“
Ta slova mě bodla do srdce. Věděla jsem, že jsem překročila hranici. Ale copak může matka přestat mít strach? Celou noc jsem nespala a přemýšlela, jak to napravit.
Ráno přišel Petr domů dřív než obvykle. Vešel do kuchyně a bez pozdravu si sedl ke stolu. „Mami, tohle už vážně přeháníš. Proč jsi volala paní Novotné? Víš, jak trapně se teď cítím?“
Chtěla jsem mu vysvětlit svůj strach, ale on mě nenechal domluvit: „Jsem dospělý! Chci mít svůj život! Nemůžeš mě pořád kontrolovat.“
Slzy mi stékaly po tvářích. „Já vím… Omlouvám se. Jen jsem měla strach…“
„Strach? Nebo potřebu mít všechno pod kontrolou?“ řekl tiše a odešel do svého pokoje.
Celý den mezi námi viselo napětí. Snažila jsem se najít odvahu promluvit si s ním znovu, ale Petr se mi vyhýbal. Večer přišel jeho otec Karel z práce a hned poznal, že je něco špatně.
„Co se stalo?“ zeptal se mě potichu v ložnici.
„Zavolala jsem Petrovi dohazovačce… protože mi nebral telefon.“
Karel si povzdechl: „Jano, musíš ho pustit. Je mu třicet. Nemůžeš za něj pořád všechno řešit.“
„Ale co když…“
„Žádné co když! Musíš mu věřit.“
Celou noc jsem přemýšlela o tom, kde se ve mně bere ta potřeba mít všechno pod kontrolou. Vzpomněla jsem si na svou maminku – taky mě nikdy nenechala dýchat. Vždycky věděla všechno první, vždycky zasahovala do mého života. Přísahala jsem si, že já taková nebudu.
Druhý den ráno jsem sebrala odvahu a zaklepala na Petrovy dveře.
„Můžu dál?“
Mlčky přikývl.
„Petře… Omlouvám se. Máš pravdu. Přeháním to. Jen mám někdy pocit, že tě ztrácím… že už tě nepotřebuju.“
Petr se na mě poprvé od včerejška podíval: „Mami… já tě potřebuju. Ale jinak než si myslíš. Potřebuju, abys mi věřila.“
Sedli jsme si spolu na postel a dlouho mlčeli. Pak mi Petr vyprávěl o svých plánech – o nové práci v Brně, o tom, že by chtěl bydlet sám a možná i o vztahu s Lenkou, kterou poznal právě přes paní Novotnou.
Najednou jsem pochopila, že největší překážkou jeho štěstí nejsem žádná dohazovačka ani kamarádi – ale já sama a moje strachy.
Večer jsme seděli u stolu všichni tři – já, Karel i Petr – a poprvé po dlouhé době jsme se smáli jako rodina.
Ale v hlavě mi pořád zněla Petrova slova: „Potřebuju, abys mi věřila.“
Možná je čas naučit se pustit a důvěřovat svým dětem i sobě samé.
Co myslíte vy? Dá se vůbec úplně přestat bát o své děti? Nebo je to něco, co nás bude provázet celý život?