Voláš jen, když potřebuješ hlídat: Příběh jedné matky a jejího syna

„Ariano, můžeš dneska večer pohlídat Zuzanku? Máme s Lenkou schůzku s právníkem.“ Jakubův hlas zněl v telefonu unaveně, skoro až lhostejně. Bylo to už potřetí tento týden. Podívala jsem se na hodiny – bylo půl páté odpoledne a já měla v troubě bábovku, kterou jsem chtěla vzít na zítřejší setkání s kamarádkami. Ale místo toho jsem jen tiše vydechla a odpověděla: „Samozřejmě, přiveď ji.“

Jakub zavěsil, aniž by poděkoval. Zůstala jsem stát v kuchyni a dívala se na telefon, jako by mi mohl dát odpověď na otázku, která mě už dlouho trápila: Kdy se ze mě stala jen hlídačka? Kdy jsem přestala být jeho mámou?

Vzpomínám si na dobu, kdy byl Jakub malý. Každý večer jsme spolu četli pohádky, smáli se a povídali si o všem možném. Pak přišla puberta, první lásky, maturita… A pak Lenka. Byla jiná než ostatní dívky, které domů přivedl. Měla v sobě něco ostrého, co mě vždycky trochu zneklidňovalo. Ale byla jsem šťastná, že je Jakub šťastný.

Jenže štěstí netrvá věčně. Po pěti letech manželství přišel rozvod. Lenka se odstěhovala do paneláku na druhém konci města a Zuzanka zůstala napůl u ní, napůl u Jakuba. A já? Já jsem byla ta, která vždycky zaskočila, když bylo potřeba.

Jednoho dne, když jsem Zuzanku vyzvedávala ze školky, potkala jsem Lenku. „Ariano, moc děkuju, že ji tak často hlídáš,“ řekla mi s úsměvem, který byl až příliš dokonalý. „Jakub má teď těžké období.“

„A co já?“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. Lenka se zarazila a pak jen pokrčila rameny: „Vždyť vás má Zuzanka ráda. To je přece dobře.“

Cestou domů jsem přemýšlela o tom, jak moc se všechno změnilo. Doma mě čekalo ticho a prázdnota. Zuzanka si hrála v dětském pokoji a já seděla v kuchyni s hrnkem kávy a dívala se z okna na šedivou oblohu. V hlavě mi vířily vzpomínky na to, jak jsme s Jakubem chodili do lesa sbírat houby, jak jsme pekli cukroví na Vánoce…

Večer přišel Jakub pro Zuzanku. „Díky, mami,“ řekl rychle a už chtěl odejít. Tentokrát jsem to nevydržela.

„Jakube, můžeme si promluvit?“

Zastavil se ve dveřích a podíval se na mě s výrazem, který říkal: Prosím tě, ne teď.

„Jen chci vědět… Proč mě voláš jenom tehdy, když potřebuješ pohlídat? Kdy jsme spolu naposledy byli jen tak? Kdy jsi mi naposledy zavolal jen proto, abys zjistil, jak se mám?“

Jakub sklopil oči. „Mami, mám toho teď hodně… Práce, soudy s Lenkou… Nezlob se.“

„Nezlobím se,“ zalhala jsem. „Jsem jen smutná.“

Jakub odešel a já zůstala stát v předsíni s pocitem, že se mi rozpadá svět pod rukama.

Další dny byly stejné. Hlídání střídalo hlídání. Kamarádky mi říkaly: „Ariano, musíš mu to říct! Nemůžeš být pořád jen ta poslední možnost.“ Ale já jsem nevěděla jak. Nechtěla jsem přijít ani o ty vzácné chvíle se Zuzankou.

Jednou večer mi Zuzanka přišla ukázat obrázek: „Babičko, to jsi ty a já na hřišti!“ Podívala jsem se na ten obrázek – dvě postavičky držící se za ruce pod sluncem. Najednou mi došlo, že pro ni nejsem jen hlídačka. Pro ni jsem babička.

Ale co pro Jakuba? Byla jsem pro něj ještě někdy mámou?

Rozhodla jsem se napsat mu dopis. Seděla jsem u stolu dlouho do noci a slova mi tekla po papíře jako slzy:

„Milý Jakube,

vím, že máš teď těžké období a nechci ti přidělávat starosti. Ale musím ti říct, že mi chybíš. Chybí mi náš vztah. Chybí mi obyčejné rozhovory o životě, o radostech i starostech. Jsem ráda, že ti můžu pomáhat s hlídáním Zuzanky – je to moje radost i smysl života. Ale někdy bych si přála být pro tebe zase mámou a ne jen tou, která pohlídá dítě, když potřebuješ.“

Dopis jsem mu dala při další návštěvě. Neřekl nic – jen ho vzal a odešel.

Uběhl týden ticha. Pak mi jednoho večera zazvonil telefon.

„Mami… Můžeme jít spolu v sobotu na oběd? Jen my dva?“

V tu chvíli jsem měla slzy v očích.

V sobotu jsme seděli v malé restauraci na Malé Straně a povídali si o všem možném – o práci, o Zuzance, o životě. Bylo to poprvé po letech, kdy jsme byli zase jen máma a syn.

Od té doby je všechno trochu jiné. Hlídám Zuzanku dál – ráda a dobrovolně. Ale už nejsem jen ta poslední možnost. Jsem zase součástí rodiny.

Někdy si ale stejně kladu otázku: Proč je tak těžké říct svým blízkým pravdu o tom, co cítíme? A kolik vztahů by bylo lepších, kdybychom to dokázali?