Vyhodila jsem ho z domu: Můj sen o rozvodu mě proměnil v rodinného padoucha

„Tak už běž! Všechno máš sbalené, klíče nech na stole!“ křičela jsem na Karla, zatímco on stál v předsíni s kufrem v ruce a nevěřícně na mě zíral. V tu chvíli jsem necítila nic – žádný vztek, žádnou úlevu, jen prázdno. Po čtyřiceti letech společného života jsem ho vyhodila z našeho bytu v paneláku na okraji Jihlavy. Věděla jsem, že tohle je bod, odkud už není návratu.

Moje jméno je Alena. Je mi šedesát pět let a ještě před půl rokem jsem učila češtinu na místní základní škole. Děti mě měly rády, kolegové mě respektovali a já si myslela, že až přijde důchod, budu mít konečně čas na sebe: na knihy, malování, procházky se psem Benem. Jenže místo toho jsem se začala dusit. Karel byl doma pořád – najednou jsme byli spolu dvacet čtyři hodin denně a já si uvědomila, že už ho vlastně nemiluju. Že ho možná nemiluju už dlouho.

Naše děti, Petra a Honza, už mají vlastní rodiny. Občas přijedou na nedělní oběd, ale jinak žijí své životy. Když jsem jim řekla, že chci rozvod, dívali se na mě jako na blázna. „Mami, co blázníš? Vždyť jste spolu celý život! Co budeš dělat sama?“ ptala se Petra a v očích měla slzy. Honza jen mlčel a pak mi řekl: „Tohle nám nedělej.“

Ale já už nemohla dál. Karel byl pořád stejný – tichý, uzavřený, nikdy mi neřekl nic hezkého. Když jsem mu před měsícem oznámila, že chci rozvod, jen pokrčil rameny: „Jak chceš.“ Myslela jsem, že aspoň teď projeví nějaké emoce – vztek, smutek, cokoliv. Ale on nic. Jen si sedl k televizi a dál sledoval zprávy.

Začala jsem sbírat jeho věci do kufru. Každý den něco málo – košile, ponožky, jeho oblíbený hrnek s nápisem Nejlepší děda. Bylo to jako rituál. Každý večer jsem si sedla ke stolu s čajem a dívala se na jeho věci v předsíni. Přemýšlela jsem, jestli dělám správně. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty roky ticha mezi námi, na večery strávené každý u svého mobilu nebo knížky.

Jednoho dne přišla sousedka Jana a přinesla mi koláč. „Aleno, co se to u vás děje? Slyšela jsem od paní Novotné, že Karel bydlí u bratra.“ Sklopila jsem oči a řekla pravdu: „Vyhodila jsem ho.“ Jana se zatvářila pohoršeně: „To přece nemůžeš! Co řeknou lidi?“

A to bylo přesně ono – celý život jsem dělala věci tak, jak se mají. Vdala jsem se mladá, protože to tak bylo správné. Vychovala děti, protože to ode mě čekali. Pracovala jsem ve škole, protože to byla jistota. Ale teď? Teď už nechci žít podle očekávání ostatních.

Karel mi druhý den volal. „Aleno, můžu si přijít pro zbytek věcí?“ Jeho hlas byl unavený a cizí. „Ano,“ odpověděla jsem tiše. Když přišel, Ben na něj štěkal a já měla chuť se rozbrečet. Ale neudělala jsem to. Jen jsem mu podala tašku s jeho knihami a řekla: „Hodně štěstí.“

Dny plynuly pomalu. Doma bylo ticho – až příliš ticho. Ben se ke mně tiskl a já si připadala jako zrádkyně. Petra mi přestala volat úplně a Honza jen posílal krátké zprávy: „Jsi v pořádku?“ Odpovídala jsem vždy stejně: „Ano.“ Ale pravda byla jiná.

Začaly chodit dopisy od známých – některé podpůrné („Aleno, jsi statečná!“), jiné odsuzující („Tohle se nedělá!“). Ve městě si lidé šeptali za mými zády. V obchodě u pokladny se na mě prodavačka dívala jinak než dřív.

Jednou večer mi Petra napsala: „Mami, proč jsi nám to udělala? Táta je úplně zničený.“ Seděla jsem u stolu a brečela do hrnku s čajem. Chtěla jsem jí napsat pravdu – že už nemůžu žít ve lži, že mám právo být šťastná i po šedesátce. Ale nenapsala jsem nic.

Začala jsem chodit do knihovny a malovat krajiny podle starých fotek z mládí. Pomalu jsem si zvykala na samotu – někdy byla osvobozující, jindy ubíjející. Ben byl můj jediný společník.

Jednoho dne mě v parku zastavila paní Hrdličková: „Aleno, vypadáš dobře! Jsi spokojená?“ Usmála jsem se: „Nevím… Ale poprvé v životě mám pocit, že žiju podle sebe.“

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Stála ta svoboda za tu bolest? Můžu být ještě někdy opravdu šťastná? Co byste udělali vy na mém místě?