Vyhodila jsem manžela i tchyni ze svého bytu – a nelituji!

„Nech toho, Tomáši! Myslíš, že neslyším, jak si o mně šeptáte?“ vykřikla jsem do ticha našeho malého bytu na Jižním Městě. Venku zuřila bouřka, blesky osvětlovaly panelákové bloky a já stála v předsíni, srdce mi bušilo až v krku. Za dveřmi kuchyně jsem slyšela tlumené hlasy – Tomášův a jeho matky Mileny. Už týdny jsem cítila napětí, ale ta slova, která jsem právě zaslechla, mě bodla do srdce.

„Ona to nikdy nepochopí, mami. Je moc slabá,“ šeptal Tomáš. Milena si povzdechla: „Já ti říkala, že sis měl najít někoho lepšího. Tohle není žena pro tebe.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Vždycky jsem se snažila být tou nejlepší manželkou. Vařila jsem, prala, starala se o domácnost i o Tomáše. Milena k nám začala jezdit čím dál častěji po smrti tchána a já ji chápala – byla sama. Ale její poznámky byly čím dál jedovatější. „Tohle jídlo je moc slané.“ „Takto se prádlo neskládá.“ „Tomáš má rád jinou polévku.“ A Tomáš? Mlčel. Vždycky mlčel.

Ten večer jsem už nemohla dál. Otevřela jsem dveře do kuchyně a podívala se jim do očí. „Takže já nejsem dost dobrá? Tak proč tu jste? Proč tu bydlíte? Tomáši, tohle je můj byt! Můj!“

Tomáš se na mě díval jako na cizího člověka. „Klidni se, Jano. Přeháníš.“

Milena si založila ruce na prsou: „Vidíš? Hysterka. Já ti říkala, že to s ní nebude jednoduché.“

V tu chvíli jsem cítila, jak ve mně něco prasklo. „Sbalte si věci. Oba dva. Dneska tu končíte.“

Tomáš se zasmál: „To nemyslíš vážně.“

„Myslím,“ řekla jsem pevně, i když se mi třásl hlas. „Tohle je můj byt, moje úspory, moje práce. Vy dva jste mě tu jen využívali. Už dost.“

Následovalo ticho. Pak Milena začala sbírat své věci a Tomáš jen stál a díval se na mě s nenávistí v očích. „Tohle ti nikdy neodpustím,“ procedil mezi zuby.

„To je mi jedno,“ odpověděla jsem tiše.

Když za nimi zapadly dveře, rozplakala jsem se tak, jak už dlouho ne. Seděla jsem na podlaze v předsíni a třásla se od hlavy až k patě. V hlavě mi běžely vzpomínky – první rande s Tomášem v kavárně na Národní třídě, společné výlety do Krkonoš, smích u televize… A pak ty poslední měsíce: hádky, výčitky, Mileniny pohledy plné pohrdání.

Druhý den ráno jsem šla do práce s kruhy pod očima. Kolegové si šeptali, ale nikdo se nezeptal přímo. Jen moje kamarádka Petra mě vzala stranou: „Jani, co se stalo?“

Všechno jsem jí řekla. Petra mě objala: „Jsi statečná. Vážně.“

Ale já se necítila statečně. Cítila jsem se zlomená a opuštěná. Večer jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na dvě prázdné židle. Najednou mi došlo, že mám poprvé po letech klid. Žádné poznámky o tom, jak špatně vařím nebo že neumím uklidit. Jen ticho.

Za pár dní mi Tomáš napsal zprávu: „Můžeme si promluvit?“ Neodpověděla jsem hned. Přemýšlela jsem o všem, co jsme spolu prožili – dobrém i zlém. Nakonec jsem mu napsala: „Nemáme si co říct.“

Milena mi volala několikrát denně. Nadávala mi do hysterických ženských, vyhrožovala soudem i tím, že mi zničí život. Ale já už byla rozhodnutá – nenechám si znovu vzít svůj klid.

Začala jsem chodit na jógu a víc se vídat s kamarádkami. Pomalu jsem si zvykala na samotu i svobodu. Byly dny, kdy mi bylo smutno a chtěla jsem všechno vrátit zpátky – ale pak jsem si vzpomněla na ten šepot za dveřmi a věděla jsem, že už bych nikdy nebyla šťastná.

Jednou večer mi Petra řekla: „Jani, udělala jsi správnou věc. Kolik žen by mělo tvoji odvahu?“

Možná má pravdu. Možná je lepší být chvíli sama než celý život žít ve stínu někoho jiného.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je tak těžké postavit se těm nejbližším? A kolik žen ještě musí slyšet podobný šepot za dveřmi, než najdou sílu říct dost?