Vyhodila jsem syna a jeho ženu z bytu: Jsem špatná matka, nebo jsem jim konečně dala šanci dospět?

„Tomáši, už toho mám dost! Dneska večer chci mít klíče na stole. Vy dva si najděte, kde budete spát.“ Moje slova visela ve vzduchu jako těžký mrak. Tomáš stál v předsíni, oči rozšířené, Lenka za ním tiše plakala. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi praskne srdce. Ale už to dál nešlo.

Když mi před třemi lety Tomáš volal, že se s Lenkou musí na čas nastěhovat ke mně do bytu na Vinohradech, protože jim majitel vypověděl smlouvu, neváhala jsem ani minutu. „Mami, bude to jen na pár měsíců, než najdeme něco vlastního,“ sliboval tehdy. Byla jsem ráda, že jim můžu pomoct. Vždyť co je rodina, když ne opora v těžkých chvílích?

Jenže měsíce se protahovaly. Nejprve byla výmluva, že je draho a hypotéky nedostupné. Pak Lenka přišla o práci a Tomáš začal dělat přesčasy v IT firmě. Doma byl pořád unavený, podrážděný. Lenka se snažila vařit a uklízet, ale často jsme si lezly na nervy. „Mami, proč jsi zase přerovnala moje věci ve skříni?“ „Lenko, když už tu bydlíte zadarmo, mohla bys aspoň občas vysát!“ Takové drobnosti se kupily a napětí rostlo.

Pamatuju si jeden večer, kdy jsme seděli u stolu a Lenka se rozplakala: „Já už to nezvládám. Připadám si tu jako vetřelec.“ Tomáš ji objal a já cítila výčitky svědomí. Ale zároveň i vztek – vždyť já jsem ta, kdo platí nájem, kdo se stará o domácnost! Proč mám pocit, že jsem tu navíc?

Začaly hádky o peníze. Tomáš mi dával něco na nájem, ale bylo to spíš symbolické. „Mami, víš přece, jak je to teď těžké…“ Jenže já jsem taky neměla na růžích ustláno. Pracuju jako knihovnice v městské knihovně a po padesátce už člověk moc možností nemá.

Jednou jsem přišla domů a slyšela za dveřmi jejich rozhovor:

„Lenko, moje máma je hrozně tvrdohlavá. Kdybychom měli víc peněz, už bychom dávno byli pryč.“
„A myslíš, že mě to baví? Každý den mám pocit, že tu překážím.“

Zůstala jsem stát na chodbě a cítila se jako nejhorší člověk na světě. Ale zároveň jsem věděla, že takhle to dál nejde.

Začala jsem být podrážděná i v práci. Kolegyňka Jana si mě jednou vzala stranou: „Hanko, jsi poslední dobou nějaká nervózní. Děje se něco doma?“ Rozbrečela jsem se jí na rameni. „Syn s manželkou u mě bydlí už tři roky a já nevím, jak jim říct, že už to nezvládám.“

Jana mi řekla něco, co mi utkvělo v hlavě: „Možná jim tím pomůžeš dospět. Někdy je láska i o tom pustit.“

Doma jsem pak několik dní chodila jako tělo bez duše. Přemýšlela jsem o tom pořád dokola. Co když je vyhodím a oni skončí někde na ubytovně? Co když se mi Tomáš už nikdy neozve? Ale co když tím zachráním sama sebe?

Situace vyvrcholila minulý týden. Lenka přišla domů pozdě večer a začala v kuchyni vařit večeři. Já už spala a probudilo mě bouchání hrnců. Vyšla jsem ven v županu a vyjela na ni: „To si nemůžeš vařit dřív? Někteří tady musí ráno vstávat!“ Lenka se rozplakala a Tomáš na mě začal křičet: „Proč jsi na ni taková? Vždyť ti nic neudělala!“ Rozbrečela jsem se taky a v tu chvíli mi došlo, že jsme všichni úplně na dně.

Druhý den ráno jsem jim oznámila své rozhodnutí. „Máte měsíc na to najít si něco vlastního. Tady už to dál nejde.“ Tomáš byl nejdřív v šoku, pak začal prosit: „Mami, prosím tě…“ Ale já už byla rozhodnutá.

Ten měsíc byl peklo. Doma bylo ticho jako v hrobě. Lenka chodila po špičkách, Tomáš se mnou skoro nemluvil. Nakonec si našli malý podnájem v Hostivaři – garsonku za šílené peníze. Když odcházeli s posledními taškami, Tomáš mi jen podal klíče a řekl: „Díky za všechno.“ Lenka mě objala a šeptla: „Omlouvám se.“

Teď sedím sama v obýváku a dívám se na prázdné místo po jejich botách v předsíni. Je mi smutno i úlevně zároveň. Po večerech brečím do polštáře – co když jsem je zradila? Ale pak si říkám: Možná jsem jim tím dala šanci začít znovu. Možná teď konečně dospějí.

Co myslíte vy? Jsem špatná matka, nebo jsem udělala správnou věc? Máme děti chránit za každou cenu – nebo je někdy musíme pustit i za cenu bolesti?