Vyhodila jsem tchyni z kolaudace: Pravda o našem společném bydlení

„Tohle je moje kuchyně! A já rozhodnu, kde bude stát lednice!“ křičela paní Novotná tak hlasitě, že sousedka z vedlejšího bytu vyšla na chodbu. Stála jsem uprostřed našeho nového bytu v paneláku na Proseku, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Byla to naše kolaudace – první večer v novém domově, kam jsme se s Petrem nastěhovali po svatbě. Měla to být oslava začátku společného života. Místo toho jsem stála tváří v tvář tchyni, která mi právě před všemi hosty řekla, že tu vlastně nemám co rozhodovat.

Petr stál vedle mě, tvář měl bledou a oči sklopené. „Mami, prosím tě, nech toho,“ zašeptal. Ale paní Novotná byla ve svém živlu. „Já jsem tenhle byt koupila! A jestli si myslíš, že si tu budeš dělat, co chceš, tak jsi na omylu!“ obrátila se ke mně a její pohled byl ledový.

Všichni ztichli. Moje maminka se snažila odvést pozornost: „Dáme si ještě dort?“ Ale nikdo nereagoval. V tu chvíli jsem věděla, že musím něco udělat. „Paní Novotná,“ řekla jsem tiše, ale pevně, „jestli si myslíte, že tu nemám co dělat, tak prosím odejděte. Tohle je teď náš domov.“

Tchyně se zatvářila šokovaně. „Ty mě vyhazuješ? Ze svého vlastního bytu?“

„Ano,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy. „Protože jestli tu máme žít jako rodina, musíme mít nějaké hranice.“

Paní Novotná práskla dveřmi a odešla. V bytě zůstalo ticho a napětí by se dalo krájet. Petr mě objal, ale cítila jsem, jak je mezi námi něco zlomeného.

Začalo to přitom tak nevinně. Před svatbou jsme s Petrem řešili, kde budeme bydlet. Moji rodiče mají malý dvoupokojový byt v Nuslích a Petrův plat na hypotéku nestačil. Paní Novotná nám nabídla svůj třípokojový byt s tím, že jeden pokoj zůstane jí a my budeme mít zbytek. „Tohle je i tvůj domov,“ říkala mi tehdy. Byla jsem jí vděčná a věřila jsem jí.

První týdny byly v pohodě. Paní Novotná často nebyla doma – chodila do práce i na cvičení do Sokola. Ale pak začala přicházet dřív a dřív. Začala mi přesouvat věci v kuchyni, komentovala moje vaření („Takhle se svíčková nedělá!“), kritizovala moje praní („Tohle prádlo musíš oddělit!“) a dokonce mi jednou vyhodila květiny z obýváku, protože „by tam stejně dlouho nevydržely“.

Petr se snažil být prostředníkem. „Mami, nech to na nás,“ říkal jí často. Ale ona jen mávla rukou: „Já tu žiju třicet let! Vy jste tu noví.“

Začala jsem se cítit jako host ve vlastním domově. Každý den jsem chodila z práce s obavou, co mě zase čeká. Jednou jsem přišla domů a našla paní Novotnou, jak prohledává naše skříně. „Hledala jsem ručníky,“ řekla bez mrknutí oka.

S Petrem jsme se začali hádat. „Proč jí to nedokážeš říct?“ ptala jsem se ho zoufale. „Je to tvoje máma!“

„Já vím,“ odpovídal tiše. „Ale ona je sama… Táta umřel před pěti lety a já nechci, aby byla nešťastná.“

Ale co já? Kdo myslí na mě? Začala jsem být podrážděná i na Petra. Každý večer jsme usínali zády k sobě.

Když jsme plánovali kolaudaci, doufala jsem, že aspoň ten den bude všechno v pořádku. Pozvali jsme pár přátel a rodiče. Paní Novotná přišla už o hodinu dřív a začala organizovat stoly podle svého gusta. Když jsem jí řekla, že bych chtěla stůl u okna, jen se ušklíbla: „To je blbost.“

A pak přišla ta scéna s lednicí…

Po jejím odchodu bylo jasné, že už to takhle dál nejde. Ještě ten večer jsme s Petrem seděli v kuchyni a mlčky jedli studený chlebíček.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Petr tiše.

„Musíme si najít něco vlastního,“ odpověděla jsem bez váhání.

Začali jsme hledat podnájem. Nebylo to jednoduché – ceny byly vysoké a Petr měl strach z dluhů. Ale já už nemohla dál žít pod jednou střechou s někým, kdo mě nerespektuje.

Když jsme paní Novotné oznámili, že odcházíme, rozplakala se. „Takže mě opustíte oba?“

Bylo mi jí líto, ale věděla jsem, že jinak bychom přišli o manželství i o sebeúctu.

Dnes bydlíme v malém bytě na Žižkově. Máme klid – i když platíme víc a máme míň místa. S Petrem jsme si zase blíž a učíme se nastavovat hranice i vůči rodině.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké najít rovnováhu mezi pomocí rodině a ochranou vlastního štěstí? Musíme si opravdu všechno vybojovat sami? Co byste udělali vy na mém místě?