Vzala nám i rychlovarnou konvici: Můj boj s tchyní, která mi chtěla vzít všechno

„Kde je ta konvice?“ vyhrkla jsem ráno, když jsem v polospánku hledala něco, čím bych si zalila kávu. Kuchyň byla tichá, až na slabé tikání hodin a vzdálené zvuky tramvají z ulice. „Mami, babička ji včera odnesla,“ ozvala se Anička z obýváku, aniž by odtrhla oči od pohádky. V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Zase. Už potřetí tento měsíc zmizelo něco z našeho bytu. Nejprve to byly utěrky, pak sada hrníčků po babičce a teď i ta zatracená rychlovarná konvice.

„Proč to dělá?“ šeptala jsem si pro sebe, zatímco jsem zoufale hledala alespoň starý kastrůlek. V hlavě mi vířily vzpomínky na poslední týdny. Tchyně, paní Marie, se k nám nastěhovala po smrti svého muže. Prý jen na pár týdnů, než se dá dohromady. Ale týdny se změnily v měsíce a její přítomnost byla čím dál dusivější.

„Jano, ty nevíš, jak se správně pere bílé prádlo,“ říkávala mi s úsměvem, který byl všechno, jen ne upřímný. „Já ti to ukážu.“ A už mi brala koš s prádlem z ruky. Nebo: „Tohle koření je prošlé, to nemůžeš používat.“ A už letělo do koše, i když jsem ho koupila před týdnem.

Zpočátku jsem si říkala, že je to jen dočasné. Že je smutná, osamělá a potřebuje cítit, že je užitečná. Ale když začala rozhodovat o tom, co smíme jíst k večeři, kdy má jít dcera spát a dokonce i o tom, jaký pořad budeme večer sledovat v televizi, začala jsem mít pocit, že už nejsem doma.

Jednoho večera jsem seděla s manželem Petrem na balkoně. „Petře, já už to nezvládám,“ řekla jsem tiše. „Tvoje máma mi bere všechno. Nejen věci, ale i klid. Jako bych tu nebyla.“

Petr mlčel. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny. Miloval svou mámu a chtěl jí pomoct, ale zároveň viděl, jak mě to ničí. „Co mám dělat?“ zeptal se nakonec bezradně.

„Postav se za mě,“ zašeptala jsem. „Aspoň jednou.“

Dny plynuly a situace se jen zhoršovala. Marie začala vodit do bytu své kamarádky bez ohlášení. Jednou jsem přišla domů a v kuchyni seděla paní Novotná s paní Hrdličkovou a probíraly moje kuchařské schopnosti. „Chudák Petr,“ slyšela jsem koutkem ucha. „Takový dobrý kluk a musí jíst tyhle blafy.“

Večer jsem plakala v koupelně. Anička klepala na dveře: „Mami, proč jsi smutná?“ Nemohla jsem jí říct pravdu. Bylo mi trapně a cítila jsem se jako selhání.

Jednoho dne přišla Marie domů s krabicí v ruce. „Jano, uklidila jsem ti ve skříni a dala stranou věci, které už nepotřebuješ.“ Otevřela krabici a já v ní našla svůj oblíbený svetr, knížky z dětství a dokonce i fotoalbum s fotkami mých rodičů.

„Tohle už přece nepotřebuješ,“ řekla klidně.

To byl okamžik, kdy ve mně něco prasklo.

„Dost!“ vykřikla jsem tak nahlas, až se Anička lekla a Petr vyběhl z ložnice. „Tohle je můj domov! Moje věci! Moje rodina! Už toho mám dost!“

Marie na mě hleděla s výrazem naprostého nepochopení. „Já ti jenom pomáhám,“ bránila se.

„Ne! Vyhazuješ moje věci, rozhoduješ za mě a bereš mi pocit bezpečí! Tohle není pomoc!“

Petr stál mezi námi jako socha. Pak poprvé za celou dobu řekl: „Mami, musíš respektovat Janu. Je to její domov stejně jako můj.“

Marie uraženě odešla do svého pokoje a celý večer bylo ticho jako před bouří.

Následující dny byly napjaté. Marie s námi skoro nemluvila a já měla výčitky svědomí. Ale zároveň jsem cítila úlevu – konečně jsem řekla nahlas to, co mě dusilo celé měsíce.

Jednoho rána přišla Marie do kuchyně s taškou v ruce. „Odcházím k sestře do Brna,“ oznámila suše. „Snad budete šťastní.“

Ani nevím, jestli jsem měla radost nebo smutek. Bylo mi líto Petra i Aničky, ale zároveň jsem věděla, že jsme potřebovali dýchat.

Večer jsme seděli s Petrem u stolu a poprvé po dlouhé době jsme si povídali jako dřív. O všem možném – o práci, o Aničce, o tom, co budeme dělat o víkendu.

Když jsem šla spát, přemýšlela jsem: Proč je tak těžké říct si o své místo? Proč máme pocit viny, když chráníme vlastní hranice? Možná nejsem jediná… Jak byste to řešili vy?