Za zavřenými dveřmi: Můj život ve stínu cizí peněženky – Příběh boje o vlastní hlas

„Kolik jsi dneska utratila v Albertu?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem za sebou zavřela dveře. Jeho hlas byl klidný, ale vím, že za tím klidem je napětí. Položila jsem tašky na stůl a snažila se neukázat, jak moc mě ta otázka bodla. „Dvě stě padesát,“ odpověděla jsem tiše. „Bylo potřeba koupit maso na zítra a ovoce pro děti.“

Pavel se na mě podíval tím svým pohledem, který jsem kdysi milovala pro jeho upřímnost. Teď v něm ale byla jen kontrola. „Nemyslíš, že bys mohla trochu šetřit? Vždyť máme ještě těstoviny z minulého týdne.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Vždyť já vydělávám víc než on! Pracuju jako účetní v jedné velké firmě v Praze, zatímco on je řidič tramvaje. Ale peníze vždycky šly na jeho účet. Prý je to jednodušší kvůli hypotéce. Jenže od té doby mám pocit, že už nemám právo rozhodovat o ničem.

Sedla jsem si ke stolu a začala vyndávat nákup. Děti si hrály v obýváku a já slyšela jejich smích, který mi připomínal, proč to všechno snáším. Ale zároveň jsem cítila, jak se ve mně hromadí vztek a bezmoc.

„Pavle, proč mi pořád kontroluješ každou korunu?“ zeptala jsem se tiše, skoro šeptem. „Vždyť oba pracujeme, oba vyděláváme.“

Zamračil se. „Protože ty neumíš šetřit. Kdybych tě nekontroloval, rozházela bys všechno za blbosti. Já aspoň myslím na budoucnost.“

Ta slova mě bolela víc než facka. Vždycky jsem byla ta zodpovědná – šetřila jsem na dovolenou, dětem kupovala věci v akcích, nikdy jsem si nekoupila nic drahého pro sebe. Ale on to neviděl. Nebo nechtěl vidět.

Večer jsem seděla v ložnici a dívala se do stropu. Přemýšlela jsem, kdy se tohle všechno změnilo. Kdy se z lásky stala bitva o každou korunu? Vzpomněla jsem si na naše začátky – jak jsme spolu chodili po Karlově mostě a snili o společném životě. Tehdy jsme neměli skoro nic, ale byli jsme šťastní.

Teď máme byt na hypotéku v Modřanech, dvě děti a každý měsíc řešíme, kdo kolik utratil za rohlíky.

Jednou večer přišla moje sestra Jana na návštěvu. Seděly jsme u kávy a já jí všechno řekla. „Víš, že mi Pavel dává kapesné? Že musím prosit o peníze na boty pro děti?“

Jana se rozčílila: „To snad nemyslíš vážně! Ty vyděláváš víc než on! Proč mu to dovoluješ?“

Nevěděla jsem, co říct. Možná proto, že jsem se bála hádek. Možná proto, že jsem chtěla udržet rodinu pohromadě.

Ale pak přišel zlom.

Jednoho dne mi volali ze školy, že náš syn Ondra potřebuje nové brýle. Stály tři tisíce korun. Když jsem to Pavlovi řekla, rozčílil se: „To je moc! Nemůžeme mu koupit levnější?“

V tu chvíli mi praskly nervy. „Ne! Ondra potřebuje pořádné brýle! A já už nechci žít jako žebrák! Chci mít právo rozhodovat o našich penězích!“

Děti stály ve dveřích a dívaly se na nás s očima dokořán. Uvědomila jsem si, že tohle už není jen o mně a Pavlovi. Je to i o nich – co jim ukazujeme za vzor?

Začala jsem si schovávat část výplaty na svůj účet. Bylo to malé vítězství, ale cítila jsem se silnější. Pavel si toho všiml a začaly hádky. Vyčítal mi, že mu lžu, že rozbíjím rodinu.

Jednou večer přišel domů opilý a začal křičet: „Chceš mě připravit o všechno? Chceš mě zničit?“

Děti plakaly v pokoji a já poprvé pocítila strach.

Druhý den ráno jsem mu řekla: „Takhle už dál nemůžu. Buď budeme rozhodovat o penězích spolu, nebo odejdu.“

Byl šokovaný. Nečekal to ode mě. Několik dní spolu skoro nemluvíme. Doma je ticho jako před bouří.

Ale já vím, že musím vydržet. Kvůli sobě i dětem.

Někdy večer přemýšlím: Kde je ta hranice mezi kompromisem a ztrátou sebe sama? Kolik toho má člověk obětovat pro rodinu? A co když už není co dávat?

Možná nejsem jediná žena v Česku, která bojuje o svůj hlas za zavřenými dveřmi vlastního bytu… Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za lásku i za cenu vlastní svobody?