Za zavřenými dveřmi: Tajemství firemních večírků

„Proč jsi mi nikdy neřekl, že partneři na ty večírky můžou?“ vyhrkla jsem na Petra, sotva za ním zaklaply dveře. Stál v předsíni s taškou přes rameno, unavený po dalším z těch jeho „pracovních večerů“, které jsem vždycky trpělivě přehlížela. V očích měl překvapení, možná i strach. „Jani, to není tak, jak si myslíš…“ začal, ale já ho přerušila. „Tak jak to teda je? Proč jsi mi roky tvrdil, že tam partneři nesmí? Proč jsem až dneska od Lenky zjistila, že tam byla s manželem už třikrát?“

V tu chvíli se mi v hlavě roztočil kolotoč vzpomínek. Všechny ty večery, kdy jsem seděla doma sama, zatímco Petr sliboval, že to je jen pracovní povinnost. Vždycky jsem mu věřila. Vždycky jsem si říkala, že je to normální – chlapi přece občas potřebují svůj prostor. Ale teď se mi všechno rozpadalo pod rukama.

Petr mlčel. Sklopil oči a já viděla, jak mu cukají koutky úst. „Nechtěl jsem tě tam tahat. Myslel jsem, že tě to nebude bavit,“ zamumlal nakonec. Ale já věděla, že to není pravda. Vždycky jsem ráda chodila mezi lidi, vždycky jsem chtěla být součástí jeho světa. Jenže on mě z něj vymazal.

„Tohle není fér,“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy. „Víš vůbec, jak jsem se cítila? Každý rok před Vánoci jsem doufala, že mě pozveš. Každý rok jsi přišel domů pozdě a já předstírala, že mi to nevadí.“

Petr se posadil na botník a složil hlavu do dlaní. „Já… já nevím, proč jsem to udělal. Možná jsem měl strach, že tam zapadneš líp než já. Že si najdeš nové přátele a já budu ten outsider.“

Ta slova mě zaskočila. Nikdy by mě nenapadlo, že by Petr mohl žárlit na mě. Vždycky byl ten sebevědomý, vtipný chlap, kterého všichni obdivovali. Najednou přede mnou seděl zlomený muž.

„Tohle ale není řešení,“ řekla jsem tiše. „Místo abys mi věřil, jsi mě odstřihl od svého života.“

V kuchyni se rozsvítilo světlo – naše dcera Anička se přišla napít vody. Chvíli nás pozorovala a pak se zeptala: „Mami, proč pláčeš?“ Rychle jsem si otřela oči a usmála se na ni: „To nic, zlatíčko. Jen jsme si s tátou povídali.“

Když Anička odešla zpátky do pokoje, nastalo ticho. Petr se zvedl a přešel ke mně. „Jano, promiň mi to. Já vím, že jsem ti ublížil. Ale nikdy jsem tě nechtěl ztratit.“

Chtěla jsem mu odpustit – opravdu jsem chtěla. Ale v hlavě mi běžely další otázky: Co když mi lhal i v jiných věcech? Co když je těch tajemství víc?

Dny plynuly a mezi námi viselo napětí jako těžký závoj. Petr se snažil být pozornější – vařil večeře, nosil mi květiny, dokonce navrhl společný víkend na horách. Ale já už mu nedokázala věřit jako dřív.

Jednoho večera jsme seděli u televize a já sebrala odvahu zeptat se na to nejhorší: „Byla tam někdy nějaká jiná žena?“ Petr zbledl a dlouho mlčel. Pak zavrtěl hlavou: „Ne, Jano. Nikdy bych tě nepodvedl.“

Chtěla jsem mu věřit. Ale v srdci zůstala trhlina.

Začala jsem víc mluvit s kamarádkami – s Lenkou, která mi otevřela oči, i s Markétou ze školky. Zjistila jsem, že nejsem jediná žena, která žije ve stínu manželových tajemství. Některé z nás to řeší smíchem, jiné pláčem nebo výčitkami.

Jednou večer jsme s Lenkou seděly u vína a ona mi řekla: „Víš co? Možná je čas začít žít i svůj vlastní život.“ Ta věta mi utkvěla v hlavě.

Začala jsem chodit na keramiku, přihlásila se do kurzu angličtiny a jednou týdně si vyrazila s holkama do kina nebo na kafe. Petr to nejdřív nesl těžce – byl zvyklý mít mě pořád doma, připravenou na jeho potřeby. Ale postupně pochopil, že i já mám právo na svůj svět.

Naše manželství už nikdy nebude stejné jako dřív. Ale možná je to dobře. Možná jsme oba potřebovali tuhle ránu, abychom si uvědomili, co je opravdu důležité.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik tajemství ještě skrýváme před těmi nejbližšími? A stojí nám ty malé lži za to ticho a bolest mezi námi?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec úplně odpustit lež člověku, kterého milujete?