Zavřela jsem oči před jeho nevěrou – dokud jsem nespadla na ulici a nepoznala, kdo při mně opravdu stojí

„Jitko, už zase volá nějaká cizí ženská,“ ozvalo se z obýváku, kde seděla moje dcera Lucie s mobilem v ruce. V tu chvíli mi srdce poskočilo až do krku. Zase ta známá neznámá čísla, která se v mém životě objevovala čím dál častěji. „Dej mi to, Lucko,“ řekla jsem tiše a snažila se, aby mi nezněla v hlase panika. Věděla jsem, co přijde. Zase nějaká jeho milenka, která se rozhodla mi zavolat a říct pravdu do očí. Nebo jen provokovat? Už jsem to přestala rozlišovat.

Gábora jsem milovala od prvního ročníku na vysoké škole. Byl vtipný, charismatický a měl ten typický český šarm, kterému málokterá žena odolá. Když mě požádal o ruku, byla jsem nejšťastnější na světě. Všechno vypadalo jako z pohádky – svatba na zámku, dvě krásné děti, dům na okraji Prahy. Jenže pak přišly první lži. První pozdní návraty domů, první výmluvy na pracovní schůzky. A já? Já jsem zavírala oči. „Pro děti,“ říkala jsem si. „Rodina je přece nejdůležitější.“

Jednoho večera, když Gábor přišel domů s vůní cizího parfému na košili, jsem sebrala odvahu a zeptala se: „Gábore, máš někoho jiného?“ Podíval se na mě tím svým unaveným pohledem a jen pokrčil rameny: „Jitko, proč to řešíš? Vždyť víš, že tě mám rád.“ A já zase mlčela. Nechtěla jsem rozbít rodinu kvůli jedné noci. Jenže těch nocí bylo víc. A já pořád doufala.

Moje máma mi často říkala: „Holka, nenech se sebou zametat! Máš svou cenu.“ Ale já ji neposlouchala. Byla jsem přesvědčená, že když budu dost trpělivá a hodná, všechno se spraví. Jenže místo toho jsem se pomalu ztrácela sama sobě.

Jednoho deštivého rána jsem spěchala do práce. Byla jsem unavená, nevyspalá – Gábor zase přišel domů až nad ránem a já celou noc nespala. Na rohu ulice mi podjela noha na mokré dlažbě a já spadla tak nešťastně, že jsem si zlomila nohu. Ležela jsem na chodníku a kolem mě proudili lidé – někteří se zastavili, jiní jen prošli kolem. Najednou ke mně přiběhla sousedka paní Novotná: „Jitko! Proboha, jste v pořádku?“ Pomohla mi vstát a zavolala sanitku.

V nemocnici za mnou přišla Lucie s mladším synem Tomášem. Gábor nikde. Volala jsem mu několikrát – nezvedal to. Nakonec mi napsal strohou SMS: „Mám schůzku.“ V tu chvíli mi došlo, že jsem na všechno sama. Děti plakaly u mé postele a já poprvé pocítila vztek místo smutku.

Dny v nemocnici byly dlouhé a samota tíživá. Ale právě tam za mnou začali chodit lidé, od kterých bych to nečekala – sousedka Novotná mi nosila domácí koláče, kolegyně Jana mi přinesla knížky a nabídla pomoc s dětmi. Moje máma přijela z Moravy a starala se o domácnost. A Gábor? Ten přišel jednou – s kyticí růží a omluvou na rtech. „Promiň, Jitko, měl jsem toho moc.“ Ale jeho oči byly prázdné.

Po návratu domů jsem už nebyla ta stejná Jitka jako před úrazem. Viděla jsem jasněji než kdy dřív. Děti mě objímaly a prosily: „Mami, už neplač.“ A já věděla, že musím něco změnit – kvůli nim i kvůli sobě.

Jednoho večera jsem si sedla s Gáborem do kuchyně. „Gábore, takhle už to dál nejde,“ řekla jsem pevně. „Chci žít život, ve kterém budu šťastná – a ty taky.“ Nejprve se smál: „Jitko, vždyť máme všechno! Dům, děti…“ Ale já už ho neposlouchala. Věděla jsem své.

Rozvod byl těžký – plný hádek o majetek i o děti. Ale poprvé po letech jsem cítila úlevu. Lidé kolem mě mě podpořili víc než kdy dřív. Sousedka Novotná mi pomohla najít novou práci blíž domovu, kolegyně Jana mě vzala na výlet do Krkonoš a máma zůstala ještě několik měsíců u nás.

Dnes už vím, že zavírat oči před pravdou nikomu nepomůže – ani dětem, ani mně samotné. Naučila jsem se vážit si sama sebe a přijmout pomoc od těch, kteří mě mají opravdu rádi.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Kolik let života jsme ochotni obětovat kvůli strachu z osamění? A kdy konečně pochopíme, že naše štěstí je stejně důležité jako štěstí ostatních?