Zavřela jsem oči před jeho zradami — až do chvíle, kdy jsem padla na ulici a zjistila, kdo je opravdu při mně
„Mami, proč jsi pořád tak smutná?“ zeptala se mě Anička, když jsem se snažila zamaskovat slzy v koutku kuchyně. Její dětské oči mě propalovaly a já cítila, jak se mi hroutí svět pod rukama. V tu chvíli mi hlavou proběhlo všechno: tiché hádky za zavřenými dveřmi, šepoty v telefonu, cizí parfém na jeho košili. Ale místo odpovědi jsem se usmála a pohladila ji po vlasech. „To nic, zlatíčko. Jen jsem unavená.“
Unavená. To slovo mě provázelo posledních deset let. Unavená z předstírání, že jsme šťastná rodina. Unavená z toho, že vím o Petrovi víc, než bych chtěla. Unavená z toho, že mlčím kvůli dětem, kvůli klidu doma, kvůli strachu z toho, co by bylo potom. Vždycky jsem si říkala: „Vydržím to ještě chvíli. Kvůli Aničce a Matějovi.“
Byl pátek odpoledne, když jsem šla z práce domů. Pršelo a já spěchala, abych stihla vyzvednout děti ze školky a školy. Na rohu ulice jsem zahlédla Petra, jak nastupuje do auta s nějakou ženou. Smála se na něj tak, jak už se na mě dávno nikdo neusmál. Srdce mi bušilo až v krku, ale přešla jsem to. Jako vždycky.
Ten den jsem ale domů nedošla. Uklouzla jsem na mokrém chodníku a všechno potemnělo. Probrala jsem se až v nemocnici s bolestí v hlavě a sádrou na noze. První, co jsem slyšela, byl hlas mojí mámy: „Lucko, neboj se, jsem tady.“
Petra nikde. Ani druhý den. Ani třetí. Jen máma seděla u mé postele a četla mi zprávy od dětí. „Petra jsem volala,“ řekla tiše. „Říkal, že má moc práce.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Najednou mi došlo, že všechno, co jsem roky přehlížela, je pravda. Že nejsem pro Petra prioritou. Že kdybych teď umřela, možná by mu to bylo jedno.
Když mě pustili domů, čekala mě ledová domácnost. Petr seděl u televize a ani se nezeptal, jak mi je. Děti mi skočily kolem krku a Anička šeptla: „Mami, už budeš zase s námi?“
Večer jsem seděla v kuchyni s mámou a poprvé za dlouhou dobu jsem se rozbrečela nahlas. „Mami, já už nemůžu,“ vzlykala jsem. „Celý život dělám všechno pro ostatní a sama umírám smutkem.“ Máma mě objala a řekla: „Lucko, děti potřebují hlavně šťastnou mámu. Ne tu, která se obětuje pro někoho, kdo si toho neváží.“
Dny plynuly a já začala přemýšlet o rozvodu. Bála jsem se – co řeknou lidi? Jak to zvládnu finančně? Co děti? Ale pak přišel večer, kdy Petr přišel domů opilý a začal na mě křičet kvůli hlouposti. Děti plakaly v pokoji a já věděla, že už to nesmím dál snášet.
Druhý den ráno jsem mu oznámila: „Petře, chci rozvod.“ Podíval se na mě překvapeně a pak jen pokrčil rameny: „Jak chceš.“ V tu chvíli mi došlo, že už dávno odešel – jen fyzicky zůstal.
Začalo těžké období – soudy, stěhování do menšího bytu, hledání nové práce na poloviční úvazek. Ale poprvé po letech jsem cítila úlevu. Děti byly smutné, ale postupně pochopily, že doma je teď klidněji.
Jednou večer jsme seděli s Aničkou na gauči a ona mi řekla: „Mami, jsi teď víc veselá.“ A já si uvědomila, že i když je to těžké, udělala jsem správné rozhodnutí.
Někdy večer přemýšlím: Proč jsme my ženy ochotné tolik vydržet kvůli falešnému klidu? Proč radši trpíme potichu místo toho, abychom si řekly o pomoc? Možná právě proto je důležité o tom mluvit – abychom si navzájem dodaly odvahu.
Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl obětovat vlastní štěstí kvůli dětem nebo je lepší jim ukázat sílu postavit se za sebe?