Zeť, kterého jsem nikdy nechtěla: Příběh matky, která ztratila kontrolu nad životem své dcery

„Lenko, prosím tě, podívej se na sebe! Ty dřeš od rána do večera, zatímco Petr sedí doma a hraje na počítači. To ti to nevadí?“ vyhrkla jsem, sotva vešla do jejího bytu. V očích měla únavu a v ruce tašku s nákupem, který si sama zaplatila. Bylo mi jí líto, ale zároveň jsem cítila vztek. Jak tohle mohla dopustit?

Lenka se na mě ani nepodívala. „Mami, už jsme o tom mluvily. Je to moje rodina. Prosím tě, nepleť se do toho.“ Její hlas byl unavený, ale pevný. Věděla jsem, že dál už nemá smysl tlačit, ale stejně jsem nemohla mlčet.

Petr byl od začátku problém. Když ho Lenka přivedla poprvé domů, byl tichý, skoro až plachý. Pracoval tehdy v nějaké malé firmě jako skladník, ale už tehdy si stěžoval na šéfa a kolegy. „Všichni jsou proti mně,“ říkal u večeře a já si vyměnila pohled s manželem Karlem. Ten jen pokrčil rameny.

Za pár měsíců Petr přišel o práci. Prý kvůli špatným podmínkám a šikaně. Lenka tomu věřila, já ne. Od té doby se to s ním vezlo – chvíli byl na úřadu práce, pak zkusil podnikat s kamarádem, ale skončilo to dluhem a hádkami. Lenka mezitím vystudovala vysokou školu a našla si práci v bance. Byla na ni pyšná celá rodina.

Jenže Petr zůstával doma. Nejprve prý „hledal smysl života“, pak začal psát blogy o politice a konspiračních teoriích. Lenka ho bránila: „On je citlivý, potřebuje čas.“ Já jsem jen kroutila hlavou.

Jednou večer jsme seděli s Karlem v kuchyni a já mu říkala: „Tohle nemůže dobře dopadnout. Lenka je pořád unavená, všechno platí sama a on…“ Karel mě přerušil: „Je to její život, Marie. Musíme ji nechat být.“

Ale já to nedokázala. Když se jim narodila malá Anička, doufala jsem, že se Petr změní. Že ho otcovství probudí. Místo toho začal být ještě uzavřenější. Dny trávil u počítače, v noci hrál hry nebo psal dlouhé příspěvky na Facebooku o tom, jak je společnost zkažená.

Lenka chodila do práce i na mateřské – domluvila si zkrácený úvazek a Aničku hlídala moje sestra Jana. Petr prý „neměl nervy“ na malé dítě. Když jsem se ho jednou zeptala, proč si nenajde práci aspoň na poloviční úvazek, odsekl mi: „Všude berou jen známé nebo příbuzné. A já nejsem ochotný dělat za almužnu.“

Začali jsme se hádat čím dál častěji. Lenka mě prosila: „Mami, nech toho! Já vím, že to není ideální, ale je to můj muž.“ Viděla jsem v jejích očích slzy i vzdor.

Jednoho dne mi zavolala v noci: „Mami, můžeš přijet? Petr se pohádal s mámou po telefonu a rozbil dveře.“ Přijela jsem okamžitě. Bylo tam ticho a napětí by se dalo krájet. Petr seděl v obýváku a koukal do prázdna. Lenka držela Aničku v náručí a třásla se.

„Tohle už nejde,“ řekla mi šeptem. „Ale já ho pořád miluju…“

Chtěla jsem jí říct, že láska někdy nestačí. Že musí myslet na sebe i na dítě. Ale ona mě umlčela pohledem.

Další týdny byly jako zlý sen. Petr začal chodit k psychologovi – prý kvůli depresi. Lenka mu platila terapie i léky. Já jsem jí nabízela pomoc: „Pojď s Aničkou k nám na pár dní.“ Odmítla.

Jednou jsem slyšela rozhovor mezi Petrem a jeho otcem po telefonu:

„Tati, já za to nemůžu! Nikdo mi nedá šanci!“
„Pepo, už jsi dospělý! Máš rodinu! Prober se!“

Petr praštil mobilem o stůl a odešel z bytu.

Lenka byla zoufalá: „On je prostě jiný… Ale já ho nechci opustit.“

Začala jsem pochybovat o sobě – kde jsem udělala chybu? Proč mě dcera neposlouchá? Proč si vybrala právě jeho?

Jednou večer přišla Lenka ke mně domů sama. Seděla u stolu a mlčela.

„Mami… myslíš si o mně, že jsem hloupá?“
„Nejsi hloupá, Leničko… Jsi jen moc hodná.“

Rozplakala se mi v náručí.

Dnes je to už rok od té doby. Petr stále nemá práci, ale chodí pravidelně na terapie a občas pomůže doma s Aničkou. Lenka je pořád unavená, ale říká, že je šťastná – aspoň někdy.

Já? Pořád nevím, jestli mám mlčet nebo bojovat za štěstí své dcery.

Možná mi poradíte vy: Má matka právo zasahovat do života své dospělé dcery? Nebo mám opravdu jen stát stranou a dívat se, jak se trápí?