Život s tátou nebyl lehký: Chtěl ze mě mít dokonalého syna

„Proč jsi zase dostal dvojku z matematiky? Vždyť jsem ti to vysvětloval! Chceš být jako tvoje máma? Všechno vzdát při prvním neúspěchu?“ Táta stál uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči plné výčitek. Bylo mi tehdy deset a už jsem věděl, že každá známka, každý neúspěch je jako další hřebík do rakve jeho očekávání.

Máma odešla, když mi byly tři. Táta mi nikdy přesně neřekl proč. Jen občas mezi řečí utrousil: „Kdybys nebyl, možná by tu ještě byla.“ Nikdy jsem se ho neodvážil zeptat, jestli to myslí vážně. Ale ta věta mi zněla v hlavě pokaždé, když jsem něco zkazil.

Bydleli jsme v paneláku na Jižním Městě. Táta pracoval jako mistr v továrně na Zličíně a domů chodil unavený, ale přesto měl vždy dost energie na to, aby mi připomněl, co všechno dělám špatně. „Musíš být lepší než já,“ říkával často. „Já jsem to měl těžké, ale ty máš šanci něco dokázat.“

Vždycky chtěl, abych byl sportovec. Přihlásil mě na fotbal, i když mě to nebavilo. Každý trénink byl pro mě utrpením. Když jsem jednou přišel domů s modřinou na koleni a slzami v očích, táta jen mávl rukou: „Chlapi nebrečí.“

Jednou večer jsem zaslechl jeho rozhovor s babičkou po telefonu. „Nevím, co s ním mám dělat, mami. Je pořád v oblacích, čte si knížky, místo aby šel ven s klukama. Kde jsem udělal chybu?“

Chtěl jsem mu říct, že chyba není v něm ani ve mně. Že prostě nejsem on. Ale nikdy jsem nenašel odvahu.

Ve škole jsem byl spíš tichý typ. Měl jsem jednoho kamaráda – Honzu. Táta ho neměl rád. „Ten kluk je divnej,“ říkal často. „Drž se radši těch lepších.“ Jenže já jsem se s těmi „lepšími“ nikdy necítil dobře.

Jednoho dne přišel táta domů dřív a našel mě, jak si kreslím komiksy místo toho, abych dělal úkoly z matematiky. Vytrhl mi sešit z ruky a roztrhal ho na kusy. „Tohle ti v životě k ničemu nebude! Chceš skončit jako tvoje máma? Bez práce a bez cíle?“

Ten večer jsem poprvé uvažoval, že uteču. Zabalil jsem si do batohu pár věcí a seděl na schodech před domem. Ale nakonec jsem se vrátil zpátky do bytu. Táta už spal.

Když mi bylo patnáct, začal jsem chodit s Terezou ze třídy. Byla úplně jiná než já – sebevědomá, veselá, oblíbená. Táta ji měl rád. „Aspoň někdo normální,“ řekl jednou při večeři. Jenže náš vztah dlouho nevydržel. Tereza chtěla víc zábavy, já spíš klid a knížky.

Po rozchodu jsem se uzavřel do sebe ještě víc. Táta to nechápal. „Tohle je život! Musíš bojovat! Ne se litovat!“ křičel na mě jednou večer tak hlasitě, že sousedka z vedlejšího bytu bouchala na zeď.

V osmnácti jsem se rozhodl jít studovat literaturu na filozofickou fakultu. Táta zuřil. „Co z tebe bude? Básník? Kdo tě uživí?“ Sbalil mi kufr a řekl: „Jestli odejdeš, už se nevracej.“

Odešel jsem. První týdny na koleji byly těžké – chyběla mi máma, kterou jsem od jejího odchodu viděl jen párkrát do roka. Táta mi nevolal a já jemu taky ne.

Jednou za mnou přijela babička a přinesla mi dopis od táty. Bylo v něm jen pár vět: „Doufám, že víš, co děláš. Já už ti nemám co dát.“

Studium mě bavilo a poprvé v životě jsem měl pocit svobody. Našel jsem si partu lidí, kteří mě brali takového, jaký jsem – tichého kluka s hlavou plnou příběhů.

Po promoci jsem začal pracovat v knihovně a psát povídky do literárních časopisů. Táta o tom nevěděl nic – roky jsme spolu nemluvili.

Až když babička onemocněla, potkali jsme se znovu v nemocnici. Seděli jsme vedle sebe a mlčeli. Po chvíli táta tiše řekl: „Nikdy jsem nevěděl, jak být dobrým tátou.“

Nevěděl jsem, co odpovědět. Možná to byla omluva? Nebo jen konstatování faktu?

Dnes je mi třicet a mám vlastní rodinu. Snažím se být jiným otcem pro svého syna než byl můj táta pro mě. Někdy mám strach, že opakuji jeho chyby – že chci pro svého syna to nejlepší podle svých představ místo toho, abych ho nechal být tím, kým je.

Občas si kladu otázku: Opravdu může rodič poznat své dítě? Nebo jen vidí svůj vlastní odraz v jeho očích? Co myslíte vy?