Zkolabovala jsem na rodinné oslavě, protože manžel mi s novorozencem vůbec nepomáhal – Je tohle konec naší rodiny?

„Proč zase brečí? To ho neumíš utišit?“ ozvalo se z kuchyně, kde můj manžel Petr seděl s pivem a smál se s mým švagrem. V ruce jsem držela našeho třítýdenního syna Matyáška, který už půl hodiny plakal a já měla pocit, že mi každou chvíli upadnou ruce. Všichni kolem mě se bavili, smáli, jedli chlebíčky a já byla neviditelná – jen já a tohle malé, křehké stvoření, které potřebovalo moji pozornost každou vteřinu.

Byla to první větší rodinná oslava od porodu. Moje máma slavila šedesátiny a já chtěla být součástí, chtěla jsem ukázat, že to zvládnu. Ale už když jsme přijeli, cítila jsem se slabá. Nespala jsem pořádně tři týdny, prsa mě bolela z kojení, v hlavě mi hučelo a Petr… Petr byl pořád stejný. „Vždyť jsi na mateřské, tak co si stěžuješ?“ říkal mi často. „Já chodím do práce, potřebuju si odpočinout.“

„Mami, můžeš mi ho na chvíli podržet?“ prosila jsem zoufale svoji maminku, když jsem cítila, že už nemůžu. Ale ona jen pokrčila rameny: „Já už svoje odchovala. Ať ti pomůže Petr.“

Petr se ale tvářil, že neslyší. „Hele, já teď nemůžu, řešíme tady s klukama fotbal,“ mávl rukou a otočil se zpátky ke stolu. V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Všichni kolem mě byli hluční, veselí, ale já byla sama. Sama s dítětem, sama se svým strachem a únavou.

Matyášek začal plakat ještě víc. Snažila jsem se ho utišit, ale ruce se mi třásly. Najednou se mi zatmělo před očima. Slyšela jsem ještě mámin hlas: „Lucko, jsi v pořádku?“ A pak už nic.

Probrala jsem se na gauči v obýváku. Nad sebou jsem viděla starostlivé tváře – máma, sestra Jana a dokonce i tchyně. Petr stál opodál a vypadal rozpačitě.

„Co se stalo?“ zašeptala jsem.

„Omdlela jsi,“ řekla Jana tiše. „Jsi úplně vyčerpaná.“

Cítila jsem slzy v očích. Bylo mi trapně. Všichni na mě koukali jako na někoho slabého, neschopného. Ale nikdo neviděl ty noci bez spánku, tu samotu, ten strach, že něco pokazím.

Petr přišel blíž a zašeptal: „Nemohla jsi to vydržet ještě chvíli? Teď tu všichni řeší jen tebe.“

Ta slova mě bodla do srdce. Chtěla jsem křičet: „A kdo řeší mě? Kdo řeší to, že už nemůžu?“ Ale místo toho jsem jen mlčela a dívala se na strop.

Po oslavě jsme jeli domů v tichu. Matyášek konečně usnul v autosedačce a já měla pocit, že se rozpadnu na tisíc kousků.

Doma Petr zapnul televizi a já šla do ložnice. Seděla jsem na posteli a dívala se na spícího syna. Slzy mi tekly po tvářích.

Začala jsem přemýšlet – je tohle opravdu mateřství? Je tohle rodina? Proč mám pocit, že jsem na všechno sama? Proč Petr nechápe, jak moc ho potřebuju?

Další dny byly stejné. Petr ráno odešel do práce, večer přišel unavený a čekal večeři na stole. Když Matyášek plakal, řekl jen: „To je tvoje práce.“

Jednou večer jsem to už nevydržela.

„Petře, já už takhle nemůžu,“ řekla jsem tiše.

„Co zas je?“ povzdechl si.

„Jsem vyčerpaná. Potřebuju pomoct. Aspoň jednou za den si ho vezmi na chvíli k sobě…“

Petr protočil oči: „Lucko, vždyť jsi doma! Já makám celej den!“

„A já nespím už tři týdny! Myslíš si, že to je dovolená?“

Chvíli bylo ticho.

„Tak co chceš dělat? Chceš odejít?“ řekl najednou tvrdě.

Ta otázka mě zaskočila. Odejít? Opravdu bych to zvládla sama?

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o svém životě, o tom, jak jsme s Petrem bývali šťastní. Jak jsme si slibovali, že budeme tým. Ale teď… teď jsme každý úplně jinde.

Druhý den ráno jsem sbalila Matyáška do kočárku a šla k mámě.

„Mami… já už nevím co dál,“ rozplakala jsem se u dveří.

Máma mě objala: „Lucko, musíš si říct o pomoc. A hlavně – musíš myslet i na sebe.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že mě někdo slyší. Že nejsem blázen ani slaboch.

Petr si nejdřív myslel, že je to jen moje rozmar. Ale když viděl, že opravdu uvažuji o rozchodu, začal se mě ptát: „Co mám dělat jinak?“

Bylo těžké mu vysvětlit, že nejde jen o přebalování nebo kojení. Že jde o pocit bezpečí, podpory a lásky.

Nevím, jestli naše rodina přežije. Nevím, jestli dokážeme najít cestu zpátky k sobě.

Ale jedno vím jistě: už nikdy nechci být v mateřství sama.

Někdy si říkám – kolik žen kolem nás prožívá totéž? Kolik z nás mlčí ze strachu nebo studu? A proč je pořád tak těžké říct si o pomoc?