Zruš všechny plány, nebo si neříkej dobrá babička: Příběh o rodinných očekáváních a zklamáních

„Jano, jestli nám teď nepomůžeš, tak si neříkej dobrá babička!“ křičela do telefonu Lenka, hlas jí přeskakoval vztekem i zoufalstvím. Stála jsem uprostřed kuchyně, v ruce hrnek s čajem, který už dávno vystydl. Venku pršelo, kapky bubnovaly na parapet a já měla pocit, že mi srdce pukne. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží při sobě, ale poslední měsíce mě přesvědčily o opaku.

Můj syn Tomáš se před dvěma lety oženil s Lenkou. Byla to rychlá svatba, možná až moc rychlá. Lenka pochází z rodiny, kde je křik běžnější než smích a kde se problémy zametají pod koberec. Když se jim narodila malá Anička, doufala jsem, že se všechno zlepší. Jenže místo toho se ocitli v dvoupokojovém bytě s Lenkou rodiči a její starší sestrou Pavlou. Sedm lidí na šedesáti metrech čtverečních. Tomáš mi často volal a stěžoval si: „Mami, já už to tam nevydržím. Pavla pořád huláká na Aničku, tchán je věčně opilý a Lenka… Lenka mě nutí, abych byl pořád doma a pomáhal její mámě.“

Snažila jsem se být nestranná. Nabízela jsem jim, že můžou přijít k nám na víkend, že pohlídám Aničku, aby si mohli odpočinout. Jenže Lenka měla vždycky výmluvu: „Moje máma by to neunesla. A Pavla by žárlila.“

A pak přišel ten den. Měla jsem jet na dlouho plánovaný výlet s kamarádkami do Karlových Varů. Poprvé za posledních deset let jsem si dovolila myslet na sebe. Už jsem měla sbalený kufr, když zazvonil telefon.

„Mami, prosím tě, můžeš dneska pohlídat Aničku? Lenka musí k doktorovi a já mám noční.“

„Tomáši, vždyť víš, že odjíždím…“

Do hovoru se vmísila Lenka: „Jestli nám teď nepomůžeš, tak si neříkej dobrá babička! Vždyť jsi v důchodu, co jiného máš na práci?“

Zůstala jsem stát jako opařená. V hlavě mi vířily myšlenky – mám všechno zrušit? Zasloužím si vůbec trochu klidu? Nebo jsem opravdu špatná babička?

Vzpomněla jsem si na svou maminku. Ta by nikdy neodmítla pohlídat vnouče. Ale ona taky nikdy neměla možnost jet někam sama. Vždycky byla jen pro druhé.

„Lenko, já chápu, že je to těžké,“ řekla jsem tiše do telefonu. „Ale i já mám právo na svůj život.“

„To je ti podobné! Vždycky myslíš jen na sebe!“ prskla Lenka a zavěsila.

Celý den jsem byla jako na trní. Kufr zůstal stát v předsíni a já chodila po bytě sem a tam. Volala mi kamarádka Eva: „Jano, jedeš? Už čekáme!“

„Nevím… možná bych měla zůstat doma,“ odpověděla jsem nejistě.

„Hele, Jano,“ ozvala se Eva rázně. „Kolikrát jsi za poslední rok byla s námi venku? Kolikrát jsi kvůli nim všechno zrušila? A co oni pro tebe udělali?“

Ta otázka mě zasáhla jako blesk. Co vlastně moje rodina dělá pro mě? Když jsem měla loni chřipku, nikdo se ani nezeptal, jestli něco nepotřebuju. Když jsem slavila narozeniny, Tomáš poslal jen SMS.

Večer mi přišla zpráva od Tomáše: „Mami, promiň za Lenu. Má toho moc. Ale fakt by nám pomohlo, kdybys někdy mohla pohlídat.“

Sedla jsem si ke stolu a napsala odpověď: „Ráda vám pomůžu, když to půjde. Ale i já mám právo na svůj čas.“

Druhý den ráno jsem přece jen odjela do Varů. Cestou ve vlaku jsem přemýšlela o tom, jak snadno se člověk nechá vtáhnout do cizích problémů a zapomene na sebe. V hlavě mi pořád zněla Lenkina slova – „neříkej si dobrá babička“. Co to vlastně znamená? Být vždycky k dispozici? Zapomenout na vlastní potřeby?

Po návratu domů bylo ticho. Nikdo mi nevolal. Ani Tomáš, ani Lenka. Bylo mi smutno, ale zároveň jsem cítila úlevu. Možná je čas začít myslet i na sebe.

Dnes už vím, že být dobrou babičkou neznamená obětovat všechno ostatním. Znamená to být tu pro rodinu – ale i pro sebe.

A tak se ptám: Kolik toho máme obětovat pro své děti a vnoučata? A kdy už je čas říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?