Zrušená svatba kvůli dětem: Příběh jedné české nevěsty

„Tohle prostě nemůžeme udělat, Lucie. Děti tě nechtějí. Nechci je ztratit.“

Ta slova mi rezonují v hlavě už třetí den. Sedím na posteli v našem společném bytě v Nuslích, v ruce držím svatební oznámení, které už nikdy nerozešlu. Petr stojí u okna, zády ke mně, a já vím, že pláče. Ale já pláču víc.

„A co já, Petře? Co já znamenám?“ vyhrkne ze mě zoufalství. „Dva roky jsme všechno budovali, plánovali, těšili se… a teď to všechno zahodíš kvůli tomu, že tě tvoje děti vydírají?“

Petr se otočí. Má zarudlé oči. „Není to vydírání. Jsou to moje děti. Po rozvodu jsem je skoro ztratil. Teď je mám zpátky a nechci je zase ztratit.“

V tu chvíli mi dojde, že jsem prohrála boj, který jsem ani nezačala. Nikdy jsem nechtěla být náhradní matka jeho dospívajícím dětem – Martinovi je sedmnáct, Kláře patnáct – ale snažila jsem se být alespoň kamarádka. Nosila jsem jim čokolády, ptala se na školu, nabízela pomoc s úkoly. Vždycky mě odmítali. Nikdy mi neřekli „mami“, ale ani „Lucie“ – prostě mě ignorovali.

Petr se ke mně posadí a vezme mě za ruku. „Promiň. Vím, že to bolí.“

„Bolí to víc, než si myslíš,“ šeptám. „Myslela jsem, že jsme tým.“

Mlčíme. Za oknem prší a kapky bubnují do parapetu. V hlavě mi běží všechny ty chvíle – první společná dovolená v Krkonoších, večery u televize, hádky o tom, kdo vynese koš… A teď je to pryč.

Druhý den ráno balím věci. Petr mi nabízí pomoc, ale odmítám. „Musím to zvládnout sama,“ říkám tvrději, než bych chtěla. V kuchyni narazím na hrnek s nápisem „Nejlepší nevěsta“. Dala mi ho kamarádka Jana na rozlučce se svobodou minulý týden.

Jana přijde odpoledne. „Co blbneš? Kvůli dvěma puberťákům zahodíte všechno?“

„Nejsou to jen puberťáci,“ vzlykám. „Jsou to jeho děti.“

„A ty jsi kdo? Nějaká náplava? Lucie, vždyť tě miluje!“

„Ale ne dost na to, aby za mě bojoval.“

Jana mě obejme a já se rozbrečím naplno.

Večer mi volá máma. „Lucko, vrať se domů. Tady tě máme rádi všichni.“

Ale domů se mi nechce. Byla jsem zvyklá na svůj život s Petrem – na jeho ranní kávu, na jeho smích, na jeho doteky… Teď je tu jen ticho a krabice.

Za týden mi Petr napíše zprávu: „Můžeme si promluvit?“ Souhlasím. Sejdeme se v kavárně na I.P. Pavlova.

„Děti jsou pořád proti,“ říká hned na úvod.

„A ty?“

„Já nevím…“

„Takže tohle je konec?“ ptám se tiše.

Petr mlčí dlouho. Pak kývne.

Odcházím z kavárny a mám pocit, že mi někdo vytrhl srdce z těla.

Další týdny jsou jako v mlze. Chodím do práce, ale nic mě nebaví. Kamarádky mě tahají ven, ale já jen sedím a mlčím. Máma mi vaří polévky a táta nabízí pivo, ale nic nepomáhá.

Jednou večer mi Jana řekne: „Víš co? Možná je to dobře. Aspoň víš, že jsi byla ochotná bojovat za lásku. On ne.“

Ale já pořád přemýšlím: Co kdybych byla jiná? Co kdybych se víc snažila s dětmi? Co kdybych byla trpělivější?

Jednou potkám Kláru ve městě. Jde s kamarádkami a dělá, že mě nevidí. Přesto se zastavím: „Kláro…“

Otočí se na mě s ledovým pohledem. „Co chceš?“

„Jen jsem ti chtěla říct… že jsem Petra opravdu milovala.“

Klára pokrčí rameny a odejde.

A já stojím na chodníku a poprvé cítím vztek místo smutku.

Začínám znovu žít – pomalu, opatrně. Přihlásím se na kurz italštiny, začnu běhat po nábřeží a jednou za čas si dovolím i smát se s kamarádkami.

Ale někdy večer si pořád kladu otázku: Proč musí být láska tak složitá? Je správné vzdát se kvůli dětem? Nebo by měl člověk bojovat za své štěstí až do konce?

Co byste udělali vy na mém místě?