Ztracený mezi dvěma světy: Otcovství po rozvodu

„Tati, já teď nemůžu. Mám úkoly.“ Ema ani nezvedne oči od stolu, když se ji snažím obejmout. Ela sedí na gauči, sluchátka v uších, a její svět je pro mě neproniknutelný. V bytě je ticho, které mě dusí. Dřív jsme se smáli, hráli si na schovávanou, pekli bábovku. Teď mám pocit, že jsem pro ně jen návštěva.

Když jsem před rokem odcházel od Nory, myslel jsem si, že to bude těžké hlavně pro mě. Ale že mě moje vlastní děti začnou přehlížet? To mě nikdy nenapadlo. Nora mi tehdy řekla: „Když už nejsi schopen být manželem, buď aspoň otcem.“ Ta slova mě bodla do srdce. Vždyť právě kvůli tomu, že jsem se cítil v našem manželství neviditelný, jsem odešel. Ale nikdy jsem nepřestal být jejich táta.

První týdny po rozvodu byly jako špatný sen. Stěhování do malého bytu na sídlišti v Modřanech, kde jsem znal sotva sousedy. Každý druhý víkend jsem čekal na holky, připravoval jejich oblíbené palačinky a doufal, že všechno bude jako dřív. Jenže nebylo. Ema se uzavřela do sebe, Ela mi odpovídala jednoslovně. „Jak bylo ve škole?“ „Dobrý.“ „Chceš jít ven?“ „Nevím.“

Jednou jsem slyšel Emu šeptat do telefonu: „U táty je to divný. Je tam ticho.“ Ta věta mě pronásledovala celé týdny. Snažil jsem se být vtipný, plánovat výlety do ZOO nebo na Petřín, ale holky byly pořád duchem někde jinde. Nora mi psala dlouhé zprávy o tom, co všechno dělám špatně – že jim dávám moc sladkostí, že je nechávám dlouho u televize, že nejsem dost důsledný.

Jednoho večera jsem seděl sám v kuchyni a přemýšlel, kde jsem udělal chybu. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsme s Norou byli ještě šťastní. Byli jsme mladí, plní plánů. Pak přišla Ema a všechno se změnilo. Nora byla skvělá máma, ale najednou už nebyla moje žena – byla jen matka našich dětí. Já jsem byl ten třetí vzadu.

„Tati, proč jsi odešel?“ zeptala se mě jednou Ela tiše před spaním. Seděli jsme spolu na posteli a ona si hrála s plyšákem. „Protože jsme s mámou už nebyli šťastní,“ odpověděl jsem popravdě. „Ale my jsme tě potřebovaly,“ zašeptala.

Ta slova mě rozdrtila. Chtěl jsem jim vysvětlit, že někdy dospělí dělají chyby, že někdy je lepší odejít než zůstat a nenávidět se navzájem. Ale jak to vysvětlit dětem? Od té doby jsem měl pocit, že mezi mnou a dcerami stojí neviditelná zeď.

Jednou mi Nora zavolala: „Ema nechce k tobě jet tento víkend.“ Srdce mi spadlo až do žaludku. „Proč?“ „Říká, že je to u tebe nudné.“ V tu chvíli jsem měl chuť všechno vzdát. Ale pak jsem si vzpomněl na Emu jako malou holčičku, jak mi skákala do náruče a šeptala: „Tati, mám tě ráda.“

Začal jsem hledat pomoc. Našel jsem skupinu otců po rozvodu na internetu. Scházeli jsme se v kavárně v Karlíně a sdíleli své příběhy. Petr mi řekl: „Musíš vydržet. Děti tě potřebují, i když to teď nevypadá.“

Začal jsem psát Emě a Ele dopisy – opravdové dopisy na papír. Psával jsem jim o svých pocitech, o tom, jak mi chybí naše společné chvíle. Neodpovídaly hned, ale jednou mi Ela přinesla dopis zpátky: „Tati, můžeme jít spolu na brusle?“ Bylo to poprvé po dlouhé době, co něco chtěla dělat jen se mnou.

S Emou to bylo těžší. Uzavřela se do sebe a já měl pocit, že ke mně nemá už žádnou důvěru. Jednou večer jsem ji našel plakat v koupelně. Sedl jsem si vedle ní na studené dlaždice a jen mlčky držel její ruku. Po chvíli zašeptala: „Mami říká, že jsi odešel kvůli jiné ženě.“ Ztuhl jsem. „To není pravda,“ řekl jsem tiše. „Odešel jsem proto, že jsme s mámou už nebyli šťastní spolu.“

Od té doby mezi námi viselo napětí. Každý můj pokus o rozhovor byl jako chůze po tenkém ledě. Přesto jsem nepřestával doufat.

Jednoho dne přišla Ela domů s poznámkou ze školy – pohádala se s kamarádkou a byla smutná. Uvařil jsem jí kakao a seděli jsme spolu u stolu dlouho do noci. Povídali jsme si o všem možném – o škole, o jejích snech i o tom, jak moc jí chybí staré časy.

S Emou to šlo pomaleji. Začali jsme spolu chodit běhat do parku na Lhotce. Neříkali jsme si toho moc, ale aspoň jsme byli spolu.

Nora mi stále dává najevo svou nelibost – posílá mi seznamy pravidel a připomíná mi každé mé selhání jako otce i jako bývalého manžela. Někdy mám chuť jí napsat něco ošklivého zpátky, ale pak si vzpomenu na holky a raději mlčím.

Dnes už vím, že vztah s dětmi po rozvodu není samozřejmost – je to boj o každý úsměv, o každé objetí. Někdy mám pocit, že prohrávám na celé čáře.

Ale když mě Ela obejme před odchodem domů k mámě nebo když se Ema usměje při běhu v parku, vím, že to má smysl.

Možná už nikdy nebudeme rodina jako dřív. Ale pořád můžu být jejich táta – i když jinak než předtím.

Někdy si říkám: Je možné znovu získat důvěru svých dětí? Nebo je rozvod navždy rozdělil? Co byste udělali vy na mém místě?