Ztratila jsem dceru i vnuka kvůli penězům. Co mám dělat?

„Tak už mi zase volá. Co asi chce tentokrát?“ zamumlala jsem si pro sebe, když jsem na displeji telefonu viděla jméno své dcery Kláry. Bylo to už potřetí ten týden. Vždycky to bylo stejné – prosby o peníze, výčitky, že bez mé pomoci nezvládne zaplatit školku pro Matěje nebo nájem. Tentokrát jsem to ale zvedla s těžkým srdcem.

„Mami, já fakt nevím, co mám dělat. Potřebuju aspoň deset tisíc. Jinak nás vyhodí z bytu,“ zněl její hlas naléhavě, skoro až zoufale.

„Kláro, já už ti opravdu nemůžu pořád posílat peníze. Sama sotva vyjdu s důchodem. Musíš si najít práci, nebo aspoň brigádu,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně.

Na druhém konci bylo ticho. Pak se ozvalo jen: „Tak to je krásný, mami. Vždycky jsi mi říkala, že rodina je nejdůležitější. Ale když tě potřebuju, otočíš se ke mně zády.“

Zavěsila. A od té chvíle se všechno změnilo.

Od toho dne uplynul už víc než rok. Neviděla jsem Kláru ani svého malého vnuka Matěje, kterého jsem od jeho narození hlídala skoro každý víkend. Najednou byl pryč smích v bytě, dětské hračky zůstaly zaprášené v koutě a já měla pocit, že mi někdo vyrval kus srdce.

Každý den jsem čekala, že se Klára ozve. Že pochopí, že jsem jí nechtěla ublížit, jen ji naučit samostatnosti. Ale místo toho přišlo jen ticho. Zkoušela jsem jí psát zprávy, volat, dokonce jsem jí poslala dopis poštou – žádná odpověď.

Začala jsem se ptát sama sebe: Udělala jsem chybu? Měla jsem jí radši dál pomáhat, i když už jsem na to neměla? Nebo je správné chtít po dospělé dceři, aby si poradila sama?

Moje sestra Jana mi říkala: „Ivano, musíš být tvrdá. Jinak tě bude dojit do konce života.“ Ale když jsem pak viděla na Facebooku fotku Matěje s novým kolem a Klárou na výletě v zoo – bez jediného slova pro mě – rozplakala jsem se.

Vzpomínám si na dobu, kdy byla Klára malá. Byly jsme samy dvě, její otec nás opustil ještě před jejím narozením. Dělala jsem všechno proto, aby měla hezké dětství – šila jsem jí šaty, brala ji na výlety do lesa, učila ji jezdit na kole. Když se jí narodila Matěj, byla jsem šťastná, že můžu být u toho a pomáhat jí s výchovou.

Jenže pak přišly problémy – Klára ztratila práci, rozešla se s partnerem a začala se na mě spoléhat čím dál víc. Nejdřív to byly drobnosti – peníze na plenky, pak na školku, pak na nájem. A já dávala a dávala, až mi začalo docházet nejenom peníze, ale i síly.

Jednou večer jsem seděla u stolu a počítala poslední stovky v peněžence. „Ivano, musíš myslet i na sebe,“ říkala jsem si nahlas. Ale jak mám myslet na sebe, když moje dcera a vnuk možná nemají co jíst?

Začala jsem chodit po sousedech a ptát se, jestli někdo neví o nějaké brigádě pro Kláru. Všichni krčili rameny nebo říkali: „To je dneska těžký.“

Jednoho dne mi sousedka Alena řekla: „Víš co? Zkus jí napsat dopis. Třeba jí to dojde.“ Tak jsem sedla a napsala Kláře dlouhý dopis o tom, jak ji mám ráda a jak moc mi chybí Matěj. Prosila jsem ji o odpuštění a nabízela pomoc jinak než penězi – třeba hlídání nebo společné vaření.

Odpověď nepřišla.

Začala jsem chodit do parku, kde jsme si s Matějem hrávali na pískovišti. Seděla jsem na lavičce a dívala se na cizí děti – každé z nich mi připomínalo mého vnoučka. Jednou jsem tam potkala starého známého, pana Novotného.

„Ivano, co je s tebou? Vypadáš smutně,“ zeptal se mě.

„Ztratila jsem rodinu kvůli penězům,“ odpověděla jsem tiše.

„To není kvůli penězům,“ řekl mi pan Novotný. „To je kvůli tomu, že lidi neumí mluvit spolu otevřeně.“

Možná měl pravdu. Možná jsme si s Klárou nikdy pořádně neřekly, co cítíme a co potřebujeme.

Nedávno mi přišel dopis od sociálky – prý mám právo žádat o styk s vnukem soudní cestou. Ale mám to udělat? Nechci Kláru ještě víc ztratit.

Každý večer sedím u okna a dívám se do tmy. Přemýšlím o tom, kde je teď Matěj a jestli si na mě ještě vzpomene. Bolí mě srdce pokaždé, když slyším smích dětí z ulice.

Možná jsem byla příliš tvrdá matka. Možná jsem měla radši mlčet a dál pomáhat, i když už to nešlo. Ale kde je ta hranice mezi pomocí a tím, že člověk druhému škodí?

Chtěla bych slyšet váš názor: Mám to vzdát a čekat, až se Klára sama ozve? Nebo mám bojovat za to, abych mohla vidět svého vnuka? Jak byste to řešili vy? Prosím napište mi svůj pohled – možná mi pomůžete najít cestu zpátky k mé rodině.