Ztratila jsem trpělivost, když se mě syn zeptal, jestli může babičce říkat „mami“: Příběh o rodinných ranách, které se jen těžko hojí

„Mami, můžu babičce říkat ‚mami‘?“ ozvalo se zpoza dveří dětského pokoje. Zůstala jsem stát v kuchyni s nožem v ruce, kterým jsem právě krájela jablka na svačinu, a cítila, jak mi krev tuhne v žilách. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět zhroutil. V hlavě mi hučelo, srdce mi bušilo až v krku a v očích mě pálily slzy, které jsem se snažila zadržet.

„Proč bys to chtěl dělat, Tomáši?“ zeptala jsem se tiše, když jsem vešla do jeho pokoje. Seděl na posteli, v ruce plyšového medvěda, a díval se na mě těma svýma velkýma očima, které jsem vždycky považovala za své. „Protože babička je na mě hodná. Chodí pro mě do školky, vaří mi palačinky a čte mi pohádky. Ty jsi pořád v práci. Babička má na mě čas.“

Ta slova mě bodla jako nůž. Věděla jsem, že poslední měsíce jsem byla víc v kanceláři než doma. Po letech studia na Karlově univerzitě, kdy jsem byla premiantka a všichni mi předpovídali zářivou kariéru, jsem konečně získala místo, o kterém jsem snila – právnička v prestižní advokátní kanceláři v centru Prahy. Jenže s tím přišla i nekonečná pracovní doba, večery strávené nad smlouvami a víkendy, kdy jsem místo výletů s rodinou seděla u počítače.

Můj manžel Petr mi často říkal, že bych měla zpomalit. „Jano, Tomáš tě potřebuje. Nechceš si vzít volno? Nebo aspoň zkrátit úvazek?“ Ale já jsem vždycky odmítala. „Dělám to pro nás, pro naši budoucnost. Chci, aby se měl Tomáš dobře, aby měl všechno, co potřebuje.“ Jenže teď jsem si uvědomila, že to nejdůležitější, co potřebuje, je mě. A já tu nejsem.

Když jsem tu noc ležela v posteli, nemohla jsem usnout. Převalovala jsem se, v hlavě mi běžely Tomášovy věty pořád dokola. Petr vedle mě tiše oddechoval, ale já cítila, jak se mezi námi rozprostírá propast. Ráno jsem se rozhodla, že si s Tomášem promluvím. „Víš, Tomáši, babička tě má moc ráda, ale já jsem tvoje maminka. I když nejsem pořád doma, pořád na tebe myslím a mám tě moc ráda.“ Tomáš jen pokrčil rameny a šel si hrát s autíčky.

Ten den jsem se rozhodla, že si vezmu volno. Zavolala jsem do práce, že potřebuji pár dní pro rodinu. Šéfová nebyla nadšená, ale pochopila to. Rozhodla jsem se, že Tomáše vyzvednu ze školky sama. Když mě uviděl, rozběhl se ke mně a objal mě kolem pasu. „Mami, ty jsi přišla!“ V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi vrací síla.

Jenže večer přišla další rána. Když jsme seděli u večeře, Petr se na mě podíval a řekl: „Volala mi máma. Prý jsi na ni byla nepříjemná, když ti Tomáš řekl, že by jí chtěl říkat ‚mami‘. Co se stalo?“ Vztek ve mně vřel. „Tohle je mezi mnou a Tomášem. Tvoje máma by se do toho neměla plést.“ Petr se zamračil. „Bez ní bychom to poslední měsíce nezvládli. Ty jsi pořád pryč. Ona je tu pro Tomáše, když ty nejsi.“

V tu chvíli jsem vybuchla. „A co já? Já se snažím! Dělám, co můžu! Jenže nikdo to nevidí. Všichni jen čekají, že budu dokonalá matka, manželka, zaměstnankyně. Ale já už nemůžu!“ Slzy mi tekly po tvářích a Tomáš se na mě vyděšeně díval. Petr mě objal, ale já se mu vytrhla a utekla do ložnice.

Další dny byly napjaté. Snažila jsem se být s Tomášem co nejvíc, ale cítila jsem, že mezi námi zůstala bariéra. Když jsem ho chtěla obejmout, často se stáhl. Když jsem mu četla pohádku, chtěl, abych četla jako babička. Začala jsem žárlit na vlastní tchyni. Přitom jsem věděla, že bez ní bych to opravdu nezvládla. Ale zároveň jsem měla pocit, že mi bere syna.

Jednoho odpoledne jsem se rozhodla, že si s ní promluvím. Pozvala jsem ji na kávu. Seděly jsme v kuchyni, ona míchala cukr v hrnku a já hledala slova. „Paní Nováková, vím, že jste pro Tomáše důležitá. Ale když mi řekl, že by vám chtěl říkat ‚mami‘, bolelo mě to. Mám pocit, že selhávám.“ Tchyně se na mě dlouze podívala. „Jano, já nikdy nechtěla být na tvém místě. Ale Tomáš mě potřeboval. A já jsem tu byla. Ty jsi byla pořád pryč. Já vím, že pracuješ, ale děti potřebují hlavně lásku a čas.“

V tu chvíli jsem se rozplakala. „Já vím. Ale nevím, jak to změnit. Bojím se, že už je pozdě.“ Tchyně mě pohladila po ruce. „Není pozdě. Ale musíš si vybrat, co je pro tebe nejdůležitější.“

Ten večer jsem dlouho přemýšlela. Vzpomněla jsem si na své dětství v malém městě u Plzně, na maminku, která byla pořád v práci, a na babičku, která mě vychovávala. Tehdy jsem si slíbila, že svým dětem dám víc. A teď jsem dělala přesně to samé, co moje máma.

Rozhodla jsem se. Druhý den jsem šla za šéfovou a požádala o zkrácený úvazek. Nebylo to jednoduché, ale nakonec souhlasila. Začala jsem trávit s Tomášem víc času. Chodili jsme na hřiště, pekli jsme bábovku, učila jsem ho jezdit na kole. Pomalu se mezi námi začalo něco měnit. Jednou večer, když jsem ho ukládala do postele, mě objal a zašeptal: „Mám tě rád, mami.“

Vím, že naše vztahy nejsou dokonalé. S tchyní jsme si nastavily nové hranice. Petr mě začal víc podporovat. Ale pořád ve mně zůstává strach, že jsem něco nenávratně ztratila. Že už nikdy nebudu pro Tomáše tou jedinou a nejdůležitější mámou. Možná je to daň za to, že jsem chtěla všechno zvládnout.

Někdy se ptám sama sebe: Může se vztah mezi matkou a synem opravdu zahojit, když jednou praskne? A kolik času ještě mám, abych to napravila? Co byste udělali vy na mém místě?