Když matka odejde a odpuštění už není možné: Příběh jedné dcery

„Proč jsi mi nikdy neřekla, že mě máš ráda?“ vyhrkla jsem, aniž bych to plánovala. Stála jsem v potemnělém obýváku našeho bytu na sídlišti v Ostravě, kde se linula vůně starého nábytku a levné kávy. Maminka seděla v oprýskaném křesle, vlasy stažené do nedbalého drdolu, pod očima fialové kruhy, které už byly její součástí stejně jako ten tichý povzdech, když se snažila vstát. Vedle ní seděla moje sestřenice Jana, která ji poslední dobou navštěvovala častěji než já. Věděla o všech jejích bolestech, znala její léky i lékaře. Já jsem znala jen její mlčení.

„Tohle není fér, Lucie,“ ozvala se Jana tiše, ale pevně. „Teta tě má ráda, jen to neumí říct.“

Maminka se na mě podívala pohledem, který jsem nedokázala rozluštit. „Někdy je těžké říkat věci nahlas,“ zašeptala. „Ale to neznamená, že nejsou pravda.“

Ten večer jsem odešla dřív, než jsem měla. Práskla jsem dveřmi a v duchu si slíbila, že už nikdy nebudu ta, která prosí o lásku. O tři týdny později mi volal táta: „Maminka už není.“

Pět let stojím u jejího hrobu na malém ostravském hřbitově a v hlavě mi pořád zní ta poslední slova. Nikdy jsme si neřekly to nejdůležitější. Nikdy jsme si neodpustily všechny ty malé i velké křivdy, které mezi nás postavila každodennost.

Moje dětství nebylo špatné – alespoň ne navenek. Maminka pracovala jako prodavačka v Jednotě, táta byl řidič tramvaje. Peněz nebylo nazbyt, ale nikdy jsme neměli hlad. Jenže doma bylo ticho. Ticho, které dusilo víc než jakýkoli křik. Když jsem přišla ze školy s jedničkou, maminka jen kývla hlavou. Když jsem přišla s poznámkou za drzost, mlčela ještě víc.

V pubertě jsem začala vzdorovat. „Proč mi nikdy nic neřekneš? Proč mě nikdy nepochválíš?“ křičela jsem na ni jednou večer v kuchyni. „Protože to není potřeba,“ odpověděla klidně a dál loupala brambory na večeři.

Když jsem odešla studovat do Brna, volali jsme si jen zřídka. Vždycky to byly krátké hovory o počasí a zdraví. Nikdy o tom, co cítíme. Když jsem se vrátila domů po rozchodu s prvním klukem, maminka mi uvařila čaj a přinesla deku. Neobjala mě. Jen seděla vedle mě a dívala se do prázdna.

Po svatbě s Petrem jsem se snažila být lepší matkou než ona. S dcerou Aničkou jsme si říkaly „mám tě ráda“ každý den. Ale stejně jsem cítila prázdno pokaždé, když jsem volala domů a slyšela ten stejný chladný hlas.

Když maminka onemocněla, byla jsem zaneprázdněná prací a rodinou. Jana ji navštěvovala častěji než já. „Měla bys za ní zajít,“ říkala mi do telefonu. „Není jí dobře.“ Já vždycky našla výmluvu: práce, děti, únava.

A pak přišel ten poslední večer. Chtěla jsem slyšet něco, co mi nikdy nedala – uznání, lásku, pochopení. Místo toho jsme se pohádaly. Odešla jsem s pocitem křivdy a hněvu.

Na pohřbu jsem stála mezi příbuznými a poslouchala kněze mluvit o tom, jak byla obětavá matka a manželka. Chtěla jsem vykřičet pravdu: že byla taky chladná a uzavřená, že mi nikdy nedala to, co jsem potřebovala. Ale místo toho jsem mlčela jako ona.

Po pohřbu jsme se s Janou posadily na lavičku před hřbitovem.

„Víš,“ začala opatrně Jana, „teta tě měla opravdu ráda. Jen to neuměla ukázat.“

„Možná,“ odpověděla jsem tiše. „Ale teď už je pozdě.“

Doma mě čekal Petr s Aničkou. Objali mě a já si uvědomila, že mám šanci být jiná než moje máma. Ale stejně mě pořád pronásleduje otázka: Proč jsme si nikdy nedokázaly odpustit? Proč je tak těžké říct obyčejné ‚mám tě ráda‘?

Teď stojím u hrobu a šeptám slova, která už nemůže slyšet: „Mami, promiň.“ Slzy mi stékají po tváři a vím, že tohle odpuštění je jen pro mě.

Možná bychom si měli říkat důležité věci dřív, než bude pozdě. Kolik z vás má doma někoho, komu by měl něco říct? A proč je pro nás tak těžké mluvit o lásce v rodině?