Propuštěná z nemocnice: Děti mi řekly, že nemůžu žít sama. Lekce, kterou mi život připravil

„Mami, nemůžeš už žít sama. Musíme to nějak vyřešit.“ Slyšela jsem ten hlas, jakoby z dálky, a přesto mě bodal do srdce. Seděla jsem na posteli v nemocničním pokoji, v ruce stále ještě svírala propouštěcí zprávu. Venku pršelo, kapky bubnovaly na parapet a já cítila, jak se mi hroutí svět.

Před očima mi běžely všechny ty roky, kdy jsem byla sama na dvě děti. Když mi bylo třicet, pohřbila jsem svého muže. Petr byl ještě v zavinovačce, Jana měla sotva tři roky. Všichni mi říkali, že to nezvládnu, že dvě malé děti sama neutáhnu. Ale já jsem se kousla. Pracovala jsem ve školní jídelně, brala jsem si směny navíc, abych měla na boty, na školní výlety, na kroužky. Nikdy jsem si nestěžovala. Děti byly můj smysl života.

A teď tu stojí Jana, už dospělá žena, a Petr, vysoký, s prošedivělými vlasy, a oba na mě koukají, jako bych byla dítě, které je potřeba hlídat. „Mami, máš za sebou těžký zápal plic. Doktoři říkali, že potřebuješ dohled. Nechceme, aby se ti něco stalo.“ Jana se snaží být klidná, ale vidím, jak se jí třesou ruce. Petr se dívá z okna, vyhýbá se mému pohledu.

„A co když chci být doma? Ve svém bytě? S těmi všemi věcmi, které jsem celý život sbírala?“ ptám se tiše. Vím, že zní zoufale, ale nemůžu si pomoct.

„Mami, vždyť víš, že tě máme rádi. Ale nemůžeme být u tebe pořád. Máme práci, rodiny…“ Petr konečně promluví, ale jeho hlas je tvrdý. „Mohla bys být chvíli u mě, pak u Jany. Nebo domov pro seniory…“

Domov pro seniory. Ta slova mě zasáhla jako facka. Vždycky jsem si myslela, že když jsem dětem dala všechno, co jsem mohla, nikdy mě nenechají samotnou. Vždyť jsem pro ně žila, pro ně jsem se vzdala všeho svého.

„Takže to je teď můj život? Přehazovat se mezi vámi jako balík? Nebo skončit někde, kde nikoho neznám?“ hlas se mi zlomí. Jana mě obejme, ale cítím, že je to spíš povinnost než skutečná útěcha.

Doma je všechno jiné. Byt je tichý, studený, a já najednou nevím, co si počít. Každý pohyb mě bolí, ale ještě víc mě bolí samota. Děti volají, ale vždycky jen na chvíli. „Mami, všechno v pořádku? Potřebuješ něco?“ ptají se, ale vím, že už mají hlavu jinde.

Jednoho večera, když se snažím natáhnout pro konvici s čajem, mi vypadne z ruky a rozbije se o zem. Sedím na zemi, střepy kolem sebe, a brečím. Ne kvůli čaji, ale kvůli všemu, co jsem ztratila. Kde jsou ty časy, kdy jsme s dětmi seděli u stolu, smáli se, hádali o poslední koláč? Kde je ta rodina, pro kterou jsem žila?

Začínám si všímat, že sousedka paní Novotná často chodí kolem mého bytu. Jednou zaklepe. „Paní Věro, nechcete na chvíli přijít na kávu? Dneska jsem pekla bábovku.“ Přijmu pozvání, protože vím, že doma mě čeká jen ticho. U Novotných je živo, jejich vnoučata běhají po bytě, smějí se. Najednou si uvědomím, jak moc mi chybí obyčejný lidský kontakt.

Začínám chodit k Novotným častěji. Pomáhám s pečením, občas pohlídám děti, když potřebují něco zařídit. Najednou mám pocit, že jsem zase užitečná. Děti mi volají, ale už se tolik neptají, jestli něco potřebuju. Spíš mi vyprávějí o svých starostech, a já poslouchám, radím, ale už se necítím tak bezmocná.

Jednou přijde Jana nečekaně na návštěvu. „Mami, ty jsi nějaká jiná. Vypadáš spokojeněji.“ Usměju se. „Možná jsem si jen uvědomila, že život nekončí, když děti odejdou z domu. Že člověk může být užitečný i jinak.“

Ale večer, když zůstanu sama, přemýšlím. Udělala jsem někde chybu? Byla jsem moc obětavá? Měla jsem víc myslet na sebe? Nebo je to prostě život, který nás všechny nutí jít dál, i když to bolí?

Možná jsem nebyla dokonalá matka. Ale dala jsem dětem všechno, co jsem mohla. A teď se učím dávat něco i sobě.

Někdy si říkám: Kdybych mohla vrátit čas, udělala bych něco jinak? Nebo je tohle prostě lekce, kterou jsem potřebovala dostat? Co si o tom myslíte vy? Má člověk právo chtít od svých dětí víc, nebo bychom měli být vděční za to, co máme?