Vzala jsem k sobě sestřenici v nouzi. Teď vím, že mě okrádala – a nejvíc bolí, že jsem jí věřila

„Kde jsou ty peníze, Jano? Já vím, že jsi je vzala!“ křičela jsem, zatímco mi hlas selhával a ruce se třásly. Jana stála uprostřed kuchyně, oči sklopené, a já v tu chvíli cítila, jak se mi hroutí celý svět. Nikdy bych nevěřila, že budu muset něco takového říct vlastní sestřenici.

Všechno začalo před půl rokem. Byla jsem sama v bytě na Žižkově, po rozvodu s Petrem jsem si konečně začala zvykat na ticho a klid. Pracovala jsem jako účetní v malé firmě a žila jsem docela obyčejný život. Jednoho večera mi zazvonil telefon. „Ahoj, tady Jana… promiň, že volám tak pozdě, ale… potřebuju pomoc.“ Její hlas byl zlomený a já neváhala ani minutu. Jana byla vždycky ta slabší z nás dvou – rodiče jí zemřeli brzy, střídala podnájmy a nikdy neměla štěstí na práci ani na chlapy.

„Přijeď hned, mám volný pokoj,“ řekla jsem jí bez rozmýšlení. Věřila jsem, že rodina je posvátná. Když přijela s jedním kufrem a očima plnýma slz, objala jsem ji a slíbila jí, že u mě může zůstat, jak dlouho bude chtít.

První týdny byly zvláštní, ale hezké. Večer jsme si povídaly u čaje, smály se starým historkám z dětství. Jana mi pomáhala s domácností, občas uvařila večeři nebo nakoupila. Byla jsem ráda, že nejsem sama. Jenže pak se začaly dít podivné věci.

Nejdřív mi zmizelo pár stokorun z peněženky. Myslela jsem si, že jsem je někde zapomněla nebo utratila za něco zbytečného. Pak mi zmizel prsten po babičce. To už mě zamrazilo, ale pořád jsem si říkala: „To přece není možné… Jana by to nikdy neudělala.“

Jednou večer jsem přišla domů dřív z práce a slyšela šramot v ložnici. Opatrně jsem otevřela dveře – Jana stála u mé šperkovnice s mým náhrdelníkem v ruce. Naše pohledy se střetly a ona ho rychle schovala za záda.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se tiše.

„Jen… jen jsem si ho chtěla půjčit,“ koktala.

Cítila jsem v hrudi ledový kámen. „Proč jsi mi to neřekla?“

„Bála jsem se…“ šeptla a rozplakala se.

Ten večer jsme spolu nemluvily. Já seděla v kuchyni a dívala se do prázdna. V hlavě mi běžely všechny ty chvíle, kdy jsem jí věřila, kdy jsme si byly blízké jako sestry. Najednou mi došlo, že tohle není poprvé – že všechny ty drobné věci, které mizely, nebyly náhoda.

Druhý den ráno jsem našla v její tašce své peníze i prsten. Všechno bylo jasné.

„Proč jsi to udělala?“ ptala jsem se jí zoufale.

Jana mlčela dlouho. Pak řekla: „Nevím… byla jsem zoufalá. Nemám nikoho jiného.“

„Ale měla jsi mě!“ vykřikla jsem.

Následující dny byly peklo. Jana se mi vyhýbala, já chodila do práce s těžkým srdcem a doma bylo ticho jako před bouří. Přemýšlela jsem, jestli ji mám vyhodit – nebo jestli jí mám odpustit. Vždyť je to rodina! Ale pak přišel další šok: zjistila jsem, že si půjčila peníze i od sousedky paní Novotné a nevrátila je.

To už bylo moc. Sedla jsem si s Janou ke stolu a řekla jí: „Musíš odejít.“

Rozplakala se a prosila mě o další šanci. „Už to nikdy neudělám! Prosím tě…“

Ale já už nemohla dál. „Jano, já ti pomohla víc než kdokoliv jiný. Ale teď už musím myslet i na sebe.“

Odešla ještě ten den. Dlouho jsem pak seděla v prázdném bytě a přemýšlela o tom, kde se ve mně vzala ta slepá důvěra – a proč mě nejvíc bolí právě to, že mě zradil někdo tak blízký.

Od té doby mám problém někomu věřit. Když slyším od známých podobné příběhy, vždycky si vzpomenu na Janu a na to, jak snadno může člověk přehlédnout varovné signály jen proto, že nechce vidět pravdu.

Možná jsem byla naivní – možná až moc hodná. Ale co je horší: být tvrdý a nikoho k sobě nepustit, nebo riskovat bolest kvůli víře v dobro druhých?

Řekněte mi: Kde je ta hranice mezi pomocí a vlastní ochranou? Jak poznat, kdy už je čas říct „dost“ – i když jde o rodinu?