Dědictví ticha: Když matka zapomněla na vlastní dceru

„To snad není možné…“ šeptám sama pro sebe, když mi z rukou vypadne zažloutlý papír. Srdce mi buší až v krku, prsty se mi třesou. Sedím na podlaze obýváku v našem panelákovém bytě na Jižním Městě, kolem mě rozházené šanony a staré fotografie. Hledala jsem rodný list kvůli nové občance, ale místo toho jsem našla něco, co mi převrátilo život naruby – matčinu závěť. A v ní… mé jméno chybí.

„To není možný, to je nějaký omyl,“ opakuji si v duchu, ale čím déle na ten papír zírám, tím víc mi dochází, že to omyl není. V závěti stojí jasně: „Veškerý svůj majetek odkazuji svému synovi Tomášovi.“ Ani slovo o mně. Ani zmínka o dceři, která s ní žila posledních deset let po rozvodu s tátou, která jí vařila čaj, když měla chřipku, která jí pomáhala s nákupem a poslouchala její nekonečné stížnosti na svět.

„Mami… proč?“ šeptám do prázdna. V tu chvíli se otevřou dveře a dovnitř vejde Tomáš. „Co tu děláš? Proč máš ten šuplík otevřený?“ ptá se podezřívavě. Rychle schovám závěť pod polštář. „Jen jsem hledala rodný list,“ odpovím a snažím se znít klidně. Ale Tomáš si mě měří pohledem. „Našla jsi něco zajímavého?“

Mlčím. V hlavě mi víří myšlenky: Mám mu to říct? Mám se ptát? Nebo mám dělat, že nic nevím? Tomáš se nakonec otočí a zabouchne za sebou dveře do svého pokoje. Zůstávám sama s papírem, který mě pálí v dlani.

Celý večer nemůžu myslet na nic jiného. Vzpomínám na dětství – na to, jak mě máma držela za ruku na cestě do školky, jak mi pletla copánky a zpívala ukolébavky. Kde se to pokazilo? Proč jsem pro ni najednou neexistovala?

Druhý den ráno sedím s matkou u stolu. Dívá se na mě přes brýle a míchá si kávu. „Mami… můžu se tě na něco zeptat?“ začnu opatrně. „Samozřejmě,“ odpoví bez zájmu a usrkne.

„Kdy jsi naposledy psala závěť?“ zeptám se a snažím se znít nenuceně. Máma ztuhne. „Proč se ptáš?“

„Jen tak… napadlo mě to,“ zalžu. Máma odloží lžičku a zadívá se z okna. „To jsou věci, které tě nemusí zajímat,“ řekne tiše.

Cítím, jak mi stoupá vztek do hlavy. „Nemusí mě zajímat? Jsem tvoje dcera!“ vyhrknu.

Máma se na mě konečně podívá. V očích má něco tvrdého, co jsem u ní nikdy neviděla. „Některé věci jsou složitější, než si myslíš,“ řekne jen.

Vybuchnu: „Složitější? Co je složitého na tom napsat do závěti vlastní dítě?“

Máma vstane od stolu a odejde do ložnice. Zůstanu sedět sama, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy.

Celý týden mezi námi visí ticho jako těžký závoj. Tomáš se tváří, že nic neví, ale cítím jeho pohledy. Máma je odtažitá, uzavřená do sebe víc než kdy dřív.

Začínám pochybovat o všem – o sobě, o našem vztahu, o tom, jestli jsem byla vůbec někdy dost dobrá dcera. Přemítám nad každou hádkou z minulosti: když jsem ve dvaceti odešla studovat do Brna a ona to brala jako zradu; když jsem si našla přítele Petra a ona ho nesnášela; když jsem jí řekla, že chci žít svůj život po svém.

Jednou večer přijde Tomáš za mnou do pokoje. „Hele… já o tom vím,“ řekne tiše. „O závěti.“

Zaskočí mě to. „A proč jsi mi nic neřekl?“

Pokrčí rameny. „Máma to tak chtěla. Prý jsi ji moc zklamala.“

„Čím?“ vyhrknu zoufale.

Tomáš zavrtí hlavou: „Nevím přesně… prý jsi jí nikdy neposlouchala, šla sis vždycky svou cestou.“

Sedím tam jako opařená. To je trest za to, že jsem chtěla být sama sebou?

Další dny jsou jako zlý sen. Máma se mnou skoro nemluví, Tomáš je pořád pryč a já mám pocit, že už do téhle rodiny nepatřím.

Jednoho večera sbalím pár věcí do batohu a odejdu ven do deště. Procházím prázdnými ulicemi Prahy a přemýšlím: Co teď? Mám bojovat o své místo v rodině? Nebo mám přijmout fakt, že pro mámu už nejsem důležitá?

Sednu si na lavičku u Vltavy a sleduju proudící vodu. Slzy mi tečou po tvářích a já si poprvé v životě připadám opravdu sama.

V hlavě mi zní jediná otázka: Je možné odpustit někomu, kdo vás vymazal ze svého života? A co byste udělali vy na mém místě?