Když láska bolí: Příběh odvahy jedné české matky

„To dítě si nemůžeme nechat, Lucie! Nechci, aby naše rodina trpěla,“ křičel Tomáš a jeho hlas se odrážel od stěn naší malé kuchyně v paneláku na Proseku. Seděla jsem u stolu, ruce sevřené kolem hrnku s vychladlým čajem, a v hlavě mi hučelo. Ještě před týdnem jsme spolu plánovali dětský pokojíček. Ještě před týdnem mě Tomáš hladil po břiše a šeptal, jak se těší na naši holčičku. A teď? Teď tu stál přede mnou cizí člověk.

„Mami, řekni jí to taky! Vždyť tohle není život pro nikoho!“ obrátil se Tomáš na svou matku, paní Novotnou, která seděla naproti mně s výrazem ledové královny. „Lucie, já vím, že to bolí, ale musíš být rozumná. Dítě s takovou vadou… to je utrpení pro všechny. Mysli na Tomáše. Mysli na nás.“

Cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy. „A kdo myslí na mě? Na to dítě? Je to moje dcera! Moje krev!“ vykřikla jsem zoufale. Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset bojovat o právo být matkou. Nikdy mě nenapadlo, že láska může tak bolet.

Bylo mi dvacet tři a vdala jsem se za Tomáše po dvou letech známosti. Všichni říkali, že jsme mladí, ale já věřila, že když je láska opravdová, zvládne všechno. První měsíce byly krásné – společné procházky po Letné, večery u televize s miskou popcornu, smích a plány do budoucna. Když jsem otěhotněla, byla to radost pro oba. Tomáš mě nosil na rukou a jeho matka mi nosila domácí koláče.

Pak přišla ta osudná kontrola v Motole. Lékařka se dlouho dívala na monitor ultrazvuku a pak tiše řekla: „Vaše dcera má vážnou srdeční vadu. Bude potřebovat operaci hned po narození. Nevíme, jaké budou vyhlídky.“

Tomáš ztuhl už v ordinaci. Cestou domů mlčel a doma se zavřel do ložnice. Já seděla v kuchyni a hladila si břicho. Cítila jsem pohyby své holčičky a slibovala jí v duchu, že ji nikdy neopustím.

Další dny byly peklo. Tomáš se mnou přestal mluvit. Jeho matka mi volala každý den a přesvědčovala mě, abych šla na potrat. „Lucie, jsi mladá. Můžeš mít zdravé dítě. Proč si ničit život?“

Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi: „Mami, já to nezvládnu. Nechci mít doma nemocné dítě. Co když umře? Co když nás to zničí?“

Chtěla jsem utéct. Chtěla jsem křičet. Ale místo toho jsem šla do koupelny a tiše brečela do ručníku.

Moji rodiče bydleli v malém městě u Hradce Králové. Zavolala jsem mámě a všechno jí řekla. „Lucinko, přijď domů. My tě podržíme,“ řekla mi bez váhání.

Jednoho rána jsem sbalila pár věcí do batohu a odešla z bytu. Tomáš spal – nebo předstíral, že spí – a já mu nechala na stole dopis: „Musím myslet na naši dceru. Pokud ji nechceš ty ani tvoje rodina, budu ji chránit sama.“

Cesta vlakem byla nekonečná. Seděla jsem u okna a dívala se na ubíhající krajinu. V hlavě mi běžely všechny ty hádky, slova plná strachu a zloby, která nikdy nezapomenu.

Doma mě rodiče objali tak pevně, až jsem měla pocit, že se rozpadnu na kousky. Táta mi uvařil čaj a máma mě hladila po vlasech jako malou holku.

Týdny plynuly pomalu. Chodila jsem na kontroly do krajské nemocnice a každý den se modlila, aby moje holčička vydržela co nejdéle v bříšku. Psala jsem si deník – dopisy pro dceru, kdybych jí jednou nestihla všechno říct.

Tomáš mi občas napsal zprávu: „Promiň.“ Nebo: „Nevím, co mám dělat.“ Ale nikdy se nezeptal na dceru.

Porod byl těžký – předčasný císařský řez v sedmém měsíci. Malá Eliška vážila sotva kilo a hned ji odvezli na JIPku. Stála jsem u inkubátoru a dívala se na její drobné tělíčko plné hadiček.

„Bojuje jako lev,“ řekl mi primář Novák a poplácal mě po rameni.

První týdny byly jako zlý sen – strach o každý dech, každé pípnutí monitoru mě děsilo k smrti. Máma spala na židli vedle mě v nemocnici a táta vozil termosky s polévkou.

Jednou večer přišel Tomáš do nemocnice. Stál ve dveřích s kyticí růží a slzami v očích.

„Lucie… já… já nevím, jak ti to mám říct…“

„Nemusíš nic říkat,“ přerušila jsem ho tiše. „Eliška tě potřebuje jen tehdy, pokud ji budeš milovat takovou, jaká je.“

Tomáš dlouho mlčel a pak odešel. Od té doby už nepřišel.

Eliška podstoupila dvě operace srdce během prvního roku života. Byly dny plné naděje i zoufalství. Byly noci, kdy jsem seděla u její postýlky a šeptala jí pohádky o statečných princeznách.

Dnes je Elišce pět let. Má jizvu přes celý hrudník a úsměv anděla. Chodíme spolu do parku, malujeme obrázky a smějeme se každé maličkosti.

Někdy si říkám – stálo to všechno za to? Tolik slz, tolik bolesti? Ale když vidím Eliščiny oči plné života, vím, že ano.

Možná nejsem dokonalá matka ani žena podle představ tchyně nebo bývalého muže. Ale jsem máma bojovnice.

A ptám se vás: Co byste udělali vy? Kde je hranice mezi láskou k dítěti a tlakem rodiny? Máme právo rozhodovat o životě druhých jen proto, že máme strach?