Když máma řekla ne: Sama s dětmi, smutkem a prací v Praze

„Mami, prosím tě, můžeš dneska pohlídat děti? Mám noční směnu a nevím, co budu dělat.“ Moje slova visí ve vzduchu, zatímco máma si utírá ruce do utěrky a ani se na mě nepodívá. „Karolíno, už jsem ti říkala, že na to nemám sílu. Musíš si poradit sama.“ Její hlas je tvrdý jako led. V tu chvíli mám pocit, že se mi hroutí svět. Zase.

Jsem Karolína Novotná, je mi třicet čtyři let a před rokem mi zemřel manžel Petr na infarkt. Bylo mu teprve třicet sedm. Zůstala jsem sama se třemi dětmi – Aničkou (8), Tomáškem (5) a malou Eliškou (2). Žijeme v paneláku na Jižním Městě v Praze. Každý den je boj o přežití – doslova.

Po Petrovi zbyly jen dluhy a pár fotek na lednici. Pracuji jako zdravotní sestra v Motole, směny mám nepravidelné, někdy noční, někdy víkendy. Když se mě kolegyně ptají, jak to zvládám, jen se usměju a řeknu: „Musím.“ Ale pravda je, že nezvládám vůbec nic.

Děti jsou úžasné, ale často mám pocit, že jim dávám jen zlomek toho, co by potřebovaly. Anička je od Petrovy smrti uzavřená, Tomášek začal koktat a Eliška pořád pláče. Někdy mám chuť křičet, jindy brečet. Nejhorší je ale to ticho večer, když všichni usnou a já sedím v kuchyni s hlavou v dlaních.

Moje máma bydlí jen dvě stanice metrem ode mě. Když Petr umřel, doufala jsem, že mi pomůže. Ale ona vždycky byla tvrdá žena – „život není peříčko,“ říkávala mi už od dětství. Když jsem ji poprosila o pomoc poprvé, řekla: „Já už jsem si svoje odžila. Teď je řada na tobě.“ Od té doby prosím jen v krajní nouzi. A dneska je právě takový den.

„Mami, já to fakt nezvládám,“ šeptám zoufale. Máma pokrčí rameny: „Karolíno, každý má svůj kříž.“ V očích jí nevidím ani špetku soucitu. Odcházím s pocitem naprostého selhání.

Doma mě vítá chaos – Tomášek rozházel hračky po celém bytě, Anička sedí u stolu a tiše brečí nad úkolem z češtiny. „Mami, proč už není táta?“ ptá se najednou. Zaskočí mě to. „Táta musel odejít,“ odpovídám tiše a cítím, jak se mi derou slzy do očí.

Večer dávám děti spát a v hlavě mi běží tisíc myšlenek. Jak zaplatím nájem? Co když onemocním? Kdo mi pomůže? V noci nemůžu spát – poslouchám tiché vzlyky Elišky z vedlejšího pokoje a přemýšlím, jestli jsem vůbec dobrá máma.

Ráno vstávám unavená, ale musím fungovat. Děti do školky a školy, já do práce. V tramvaji potkávám sousedku paní Horákovou. „Karolíno, jsi nějaká bledá,“ říká starostlivě. „To víte, paní Horáková… není to lehké.“ Chvíli mlčíme a pak se mě zeptá: „A tvoje máma ti nepomáhá?“ Jen zavrtím hlavou.

V práci se snažím být profesionální, ale kolegyně si všimnou mého stavu. „Karolíno, nechceš si vzít volno?“ ptá se Jana. „Nemůžu,“ odpovídám automaticky. Volno znamená méně peněz – a ty potřebuju na všechno.

Odpoledne volají ze školky – Tomášek má horečku. Beru si neplacené volno a běžím pro něj. Doma ho ukládám do postele a hladím po vlasech. „Mami, bolí mě bříško,“ šeptá. Přemýšlím, jestli mám zavolat doktorce nebo to zvládnu sama.

Večer mi volá máma: „Tak co děti?“ Její hlas je najednou měkčí. „Tomášek je nemocný,“ odpovídám unaveně. „No vidíš… měla bys víc dbát na jejich zdraví,“ poznamená suše a zavěsí.

V tu chvíli mám chuť rozbít telefon o zeď. Proč je ke mně tak krutá? Proč mi nemůže aspoň jednou říct: „Neboj se, pomůžu ti“? Místo toho slyším jen výčitky.

Někdy přemýšlím o tom, že bych všechno nechala být a prostě utekla. Ale pak vidím spící děti a vím, že to nikdy neudělám. Jsou to jediné, co mi zbylo.

Jednou večer Anička přijde do kuchyně a obejme mě kolem pasu: „Mami, já tě mám ráda.“ Rozpláču se přímo před ní. „Já tebe taky, zlato.“

Někdy mám pocit, že jsem úplně na dně. Ale pak přijde malý záblesk naděje – úsměv dítěte, vlídné slovo od sousedky nebo jen sluneční paprsek na parapetu.

Nevím, jestli to někdy bude lepší. Ale každý den vstávám znovu a znovu kvůli nim.

Říkám si: Je opravdu možné zvládnout všechno sama? Nebo bych měla mámě odpustit a zkusit ji pochopit? Co byste udělali vy na mém místě?