Když mi Petr zlomil srdce: Příběh zrady, bolesti a nového začátku

„Takže je to definitivní, Petro?“ ptám se tiše, zatímco v kuchyni tikají hodiny a v hrnku chladne káva. Petr se na mě ani nepodívá. „Ano, Aleno. Už to nemá smysl. Miluju Janu.“ Jeho hlas je klidný, skoro lhostejný. V tu chvíli mám pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla a rozdupal ho na podlaze našeho bytu v Brně-Žabovřeskách.

Měla jsem 49 let, dvě dospělé děti – Kláru a Tomáše – a manžela, kterého jsem milovala přes třicet let. Myslela jsem si, že už mě v životě nic nepřekvapí. Ale tohle? Petr, můj Petr, se zamiloval do třicetileté kolegyně z práce. Všechno mi řekl během jednoho deštivého úterního večera, kdy jsem zrovna pekla jeho oblíbený jablečný závin.

„A co děti? Co naše rodina?“ šeptám zoufale. Petr jen pokrčí rameny. „Děti jsou dospělé. Pochopí to.“

Ten večer jsem nespala. Procházela jsem bytem, dotýkala se fotek na stěnách, jeho košile na věšáku, hrníčku s nápisem „Nejlepší táta“. Každý kout byl nasáklý vzpomínkami. Ráno už Petr nebyl doma. Nechal mi na stole klíče a krátký vzkaz: „Promiň.“

První týdny byly peklo. Sousedka paní Novotná mě litovala pohledem, který bolel víc než slova. Všichni v domě věděli, co se stalo – Brno je velké město, ale naše ulice je malá vesnice. Klára mi volala každý den, Tomáš se snažil být silný, ale i on měl slzy v očích, když jsme spolu seděli v kuchyni.

Jednou večer přišla Klára: „Mami, musíš něco dělat. Nemůžeš tu jen sedět a trápit se.“ Ale jak? Jak mám žít bez člověka, který byl celý můj svět?

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Lužánkách. Seděla jsem na lavičce a pozorovala lidi – páry, rodiny, staré paní s pejsky. Připadala jsem si neviditelná. Jednou ke mně přisedla paní s šedivými vlasy a usmála se: „Taky vás někdo opustil?“ Přikývla jsem a ona mi vyprávěla svůj příběh. Najednou jsem pochopila, že nejsem sama.

Jednoho dne mi zavolala bývalá spolužačka Jana: „Alčo, pojď na kafe do Café Placzek.“ Nechtělo se mi mezi lidi, ale šla jsem. Povídaly jsme si celé odpoledne – o dětech, o mužích, o životě. Smály jsme se i plakaly. Když jsem se vracela domů, poprvé po dlouhé době jsem cítila něco jako naději.

Začala jsem chodit na kurzy keramiky do kulturního centra na Kounicově. Prsty zabořené do hlíny mě uklidňovaly. Poznala jsem nové lidi – paní Martu, která přišla o manžela při autonehodě, i mladého Honzu, který utekl z nešťastného manželství. Najednou jsem měla pocit, že patřím někam jinam než jen do role opuštěné manželky.

Jednoho večera mi Tomáš řekl: „Mami, jsi silnější, než si myslíš.“ Díval se na mě s obdivem v očích a já si uvědomila, že nechci být jen obětí.

Petr se mi občas ozval – většinou kvůli dětem nebo majetku. Jednou přišel pro nějaké věci a já ho uviděla s Janou před domem. Byla krásná, mladá… Ale já najednou necítila žárlivost ani nenávist. Jen smutek nad tím, co jsme ztratili.

Začala jsem si psát deník. Každý večer pár řádků o tom, co mě potěšilo nebo zabolelo. Zjistila jsem, že mám v sobě spoustu bolesti – ale i síly.

Jednou mě Marta pozvala na výlet do Beskyd. Seděly jsme na vrcholu Lysé hory a dívaly se do dálky. „Víš,“ řekla Marta tiše, „život nekončí jedním rozvodem.“

Pomalu jsem začala znovu dýchat. Smála jsem se s přáteli u vína ve vinárně na Veveří, chodila do kina Scala na staré české filmy a jednou dokonce přijala pozvání od souseda Pavla na koncert jazzové kapely.

Dnes už nejsem ta zlomená žena z prvních týdnů po rozchodu. Jsem Alena – žena, která přežila zradu a našla sama sebe.

Občas si říkám: Proč musíme přijít o všechno, abychom zjistili, kdo opravdu jsme? A kolik z nás má odvahu začít znovu žít?