Když spravedlnost selže: Můj příběh o rodině, dědictví a zradě

„Tohle není fér! Jak to můžeš udělat vlastnímu synovi?“ křičel Petr na svou matku v obýváku, kde se právě rozhodovalo o všem, co po otci zbylo. Seděla tam, klidná a nehnutá, s pohledem upřeným do prázdna. Já jsem stála opodál, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Všechno se točilo kolem jednoho slova: dědictví.

Nikdy jsem si nemyslela, že se naše rodina rozpadne kvůli penězům. Vždycky jsme byli ti, co drželi při sobě – aspoň jsem si to myslela. Když tchán zemřel, bylo to těžké pro všechny. Ale to, co přišlo potom, bylo ještě horší. Tchyně svolala rodinnou radu do jejich bytu v paneláku na Jižním Městě. Byla tam ona, Petr, jeho bratr Tomáš a já. Už když jsme vešli, cítila jsem napětí ve vzduchu.

„Všechno dostane Tomáš,“ řekla tchyně bez mrknutí oka. „On je ten, kdo tu byl vždycky, kdo mi pomáhal.“

Petr zbledl. „Mami, vždyť jsme ti taky pomáhali! Každý víkend jsme tu byli, když jsi potřebovala něco opravit nebo odvést na nákup.“

„To není pravda,“ vložil se do toho Tomáš. „Já jsem tu byl každý den. Vy jste jen přijeli, když se vám to hodilo.“

Cítila jsem, jak se ve mně vaří krev. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme místo kina jeli k nim domů, protože maminka potřebovala něco zařídit. Na všechny ty hádky s Petrem o tom, že jeho bratr nikdy nepomůže a všechno zůstane na nás.

„Tohle není spravedlivé,“ řekla jsem tiše.

Tchyně se na mě podívala s ledovým klidem. „Ivano, ty do toho nemluv. To je naše rodinná věc.“

V tu chvíli jsem měla chuť odejít. Ale Petr mě chytil za ruku a já věděla, že musím zůstat. Pro něj.

Dny po té schůzce byly jako zlý sen. Petr byl zlomený. Seděl doma u stolu, díval se do prázdna a opakoval si dokola: „Proč? Co jsme udělali špatně?“ Snažila jsem se ho utěšit, ale sama jsem měla pocit, že se mi hroutí svět.

Začaly chodit dopisy od notáře. Všechno – byt na Jižním Městě, chata v Orlických horách, dokonce i staré rodinné šperky – připadlo Tomášovi. My jsme nedostali nic. Ani památeční hodinky po dědovi.

Petr se pokusil s matkou ještě mluvit. „Mami, vždyť jsme tvoje rodina taky! Proč jsi nám nic nenechala?“

„Protože Tomáš je ten, kdo mě nikdy nenechal na holičkách,“ odpověděla tvrdě.

Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Všichni sousedé o tom začali mluvit. Lidé v domě šeptali na chodbách: „Chudák Petr…“ nebo „Tomáš to měl vždycky u mámy lepší.“

Začali jsme se s Petrem hádat. On byl plný vzteku a smutku, já zoufalství a bezmoci. „Možná jsme měli být víc s tvojí mámou,“ vyčetla jsem mu jednou večer v afektu. Okamžitě jsem toho litovala.

„A co jsi chtěla? Abych tam byl každý den jako Tomáš? Já mám taky svůj život!“ vykřikl Petr a práskl dveřmi.

Několik týdnů jsme spolu skoro nemluvili. Doma bylo ticho a napětí by se dalo krájet. Každý večer jsem přemýšlela: Proč je život tak nespravedlivý? Proč někteří lidé dostanou všechno a jiní nic?

Jednou večer mi zavolala tchyně. „Ivano, nechci mezi vámi rozbroje. Ale musíte pochopit, že Tomáš je jediný, kdo mě opravdu potřebuje.“

„A co Petr?“ zeptala jsem se tiše.

„Petr má tebe a svůj život. Tomáš nikoho nemá.“

Zavěsila jsem a dlouho jsem seděla v kuchyni potmě. Přemýšlela jsem o tom, jak moc dokáže rodina zranit člověka právě tehdy, když to nejméně čeká.

Čas plynul a my jsme se s Petrem snažili jít dál. Ale něco mezi námi zůstalo zlomené. Každé Vánoce byly jiné – už jsme nechodili k matce na návštěvu, s Tomášem jsme se nevídali vůbec.

Jednou jsem potkala Tomáše v obchodě. „Ahoj Ivano,“ řekl rozpačitě.

„Ahoj,“ odpověděla jsem chladně.

„Víš… já za to nemůžu,“ začal.

„Nemůžeš? A proč jsi to všechno přijal?“ vyjela jsem na něj.

Mlčel a sklopil oči.

Od té doby jsme se neviděli.

Někdy v noci nemůžu spát a přemýšlím: Udělali jsme něco špatně? Je možné odpustit takovou zradu? Nebo je rodina opravdu jen slovo bez významu?