Když tma padá na Prahu: Příběh otce, který se nevzdal

„Tati, proč zase odcházíš, když je tma?“ zeptala se mě Anička, když jsem si navlékal pracovní bundu. Její oči byly plné strachu a smutku, které by žádné osmileté dítě nemělo znát. „Musím do práce, zlatíčko. Ale slibuju, že ráno ti udělám palačinky,“ snažil jsem se usmát, i když mi srdce pukalo. Věděl jsem, že ji i Honzíka nechávám doma samotné, zatímco já budu celou noc v pekárně na Smíchově tahat těžké pytle mouky a cítit, jak mi únava zalézá do kostí.

Nikdy jsem si nemyslel, že skončím jako samoživitel. Když před dvěma lety odešla Jana – moje žena a jejich máma – zůstali jsme na všechno sami. První týdny byly peklo. Děti plakaly každou noc, já jsem nevěděl, jestli mám dřív vařit, uklízet nebo hledat další práci. Nakonec jsem vzal noční směny v pekárně, protože přes den jsem musel být s dětmi. Spal jsem tři hodiny denně a začal chápat, proč lidé někdy prostě utečou.

Jednou v noci, když jsem zrovna skládal rohlíky na plech, přišel za mnou vedoucí pan Novotný. „Petře, máš telefon,“ řekl tiše. V tu chvíli mi hlavou proběhly všechny možné katastrofy. „Tati? Honzík má horečku… bojím se,“ ozvalo se z telefonu. Srdce mi bušilo až v krku. „Zavolej sousedce paní Králové, hned jsem doma,“ řekl jsem a běžel do šatny. Ten večer jsem poprvé od začátku práce odešel uprostřed směny.

Doma jsem našel Honzíka v posteli, celý hořel a Anička seděla vedle něj s mokrým hadříkem na čele. Paní Králová už volala sanitku. V nemocnici nám řekli, že to byla jen viróza, ale já měl pocit, že selhávám na všech frontách. Neměl jsem peníze na hlídání, neměl jsem sílu být pořád veselý táta a hlavně – měl jsem strach, že to nezvládnu.

Začal jsem být podrážděný. Děti cítily napětí a hádky byly častější. „Proč nemůžeme jet na výlet jako ostatní?“ ptala se Anička. „Protože nemáme peníze!“ vybuchl jsem jednou a hned toho litoval. Děti se stáhly do sebe a já si uvědomil, že jim beru i poslední zbytky dětství.

Jednoho rána jsem našel ve schránce obálku bez odesílatele. Uvnitř byl dopis: „Vím, že to nemáš lehké. Nejsi sám. Na tomto účtu najdeš něco, co ti pomůže začít znovu.“ Přiložen byl výpis z účtu – převod 1 200 000 Kč! Myslel jsem, že je to omyl nebo podvod. Ale banka mi potvrdila, že peníze jsou opravdu moje.

Nedokázal jsem tomu uvěřit. Kdo by mi dal tolik peněz? Nikdy jsem nikomu neřekl o svých problémech víc než pár slov v obchodě nebo sousedce na chodbě. Děti skákaly radostí a já poprvé po dlouhé době brečel – tentokrát štěstím.

Za pár dní přišel další dopis: „Vezmi děti na výlet. Zasloužíte si to.“ Přiložen byl voucher na týdenní pobyt v Krkonoších. Když jsme přijeli do penzionu v Peci pod Sněžkou a děti poprvé viděly sníh mimo Prahu, smály se tak upřímně, až mě to bodlo u srdce. Uvědomil jsem si, jak moc jim chyběla radost.

Celý týden jsme chodili po horách, stavěli sněhuláky a večer si povídali u krbu. Děti mi řekly: „Tati, teď už bude všechno dobrý?“ A já jim slíbil, že udělám všechno pro to, aby bylo.

Po návratu domů jsem začal pátrat po tom, kdo nám pomohl. Ptali jsme se sousedů i známých, ale nikdo nic nevěděl. Nakonec mi paní Králová řekla: „Možná někdo viděl, jak moc se snažíš.“

Dnes už nemusím pracovat noční směny a můžu být s dětmi víc doma. Peníze nám daly šanci začít znovu – ale hlavně mi ukázaly, že i když je člověk na dně, může přijít pomoc z místa, odkud ji nečeká.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kdo byl ten anděl strážný? A proč právě my? Možná je to znamení, že bychom měli víc věřit v dobro lidí… Co myslíte vy? Má cenu nevzdávat se i tehdy, když už nevidíme žádnou naději?