Máma si vybrala jeho místo mě: Příběh o ztrátě, zradě a hledání sebe sama

„Proč jsi zase doma tak pozdě, Lucie?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem zabouchla dveře. Mámin hlas byl ostrý, netrpělivý. Ještě před rokem by mě přivítala objetím a teplou večeří. Teď seděla u stolu s Petrem, tím cizím mužem, který se k nám nastěhoval po tátově smrti. Měla oči jen pro něj.

„Měla jsem doučování,“ odpověděla jsem tiše a sundala si boty. Petr se na mě podíval s tím svým úsměvem, který mi vždycky připadal falešný. „Doučování? To je nějak často, ne?“ rýpnul si. Máma se zasmála jeho poznámce a já cítila, jak mi hoří tváře ponížením.

Když jsem byla malá, máma byla všechno. Po tátově autonehodě jsme byly jen my dvě. Plakaly jsme spolu, smály se spolu, přežívaly jsme spolu. Ale pak přišel Petr. Nejprve jako mámin kolega z práce, pak jako její důvěrník a nakonec jako nový pán našeho bytu. Byl všude – v lednici, v koupelně, v máminých slovech i v jejích očích.

Začalo to nenápadně. Máma mi přestala připravovat snídani, protože „Petr má rád klidná rána“. Přestaly jsme chodit na naše sobotní procházky do Stromovky, protože „Petr je po týdnu unavený“. Najednou jsem byla hostem ve vlastním domově. Všude byly jeho věci: jeho pantofle, jeho holicí strojek, jeho vůně. A já? Já jsem byla jen dcera, která překáží.

Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi ložnice. „Měla bys ji trochu usměrnit,“ říkal Petr tlumeným hlasem. „Je už velká, měla by být samostatná.“ Máma mu přitakala. V tu chvíli jsem pochopila, že už nejsem její priorita.

Začala jsem se vyhýbat domovu. Trávila jsem hodiny v knihovně nebo u kamarádky Jany. Jana to nechápala: „Proč si s mámou nepromluvíš? Třeba si to ani neuvědomuje.“ Ale já věděla své. Máma byla slepá k mé bolesti.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla svoje věci přestěhované do menšího pokoje. „Petr potřebuje pracovnu,“ vysvětlila máma bez mrknutí oka. „Stejně tu nejsi skoro vůbec.“ V tu chvíli mi prasklo srdce. Všechno moje – plakáty, knihy, dokonce i plyšák od táty – bylo naházené v krabicích.

Začala jsem mít noční můry. Zdálo se mi o tom, jak mě máma nechává stát sama na nádraží a odjíždí s Petrem někam daleko. Ráno jsem se budila s pláčem a s pocitem, že už nikdy nebudu doma vítaná.

Jednou večer jsem sebrala odvahu a postavila se mámě tváří v tvář. „Mami, proč už mě nemáš ráda?“ vyhrkla jsem mezi slzami. Máma se zarazila, ale Petr ji chytil za ruku a řekl: „Lucie, už nejsi dítě. Musíš to pochopit.“ Máma jen mlčela.

Od té doby jsem přestala bojovat. Uzavřela jsem se do sebe. Ve škole jsem měla horší známky, kamarádi mě přestali poznávat. Učitelka češtiny mě jednou zastavila na chodbě: „Lucie, co se děje? Jsi bledá jako stěna.“ Jenže komu to říct? Kdo by pochopil, jak bolí být vlastní matkou opuštěná?

Jednoho dne mi Jana nabídla, abych u nich přespala. Její máma mi uvařila čaj a pohladila mě po vlasech. Rozplakala jsem se jí na rameni jako malé dítě. „To přebolí,“ šeptala mi do ucha. Ale já tomu nevěřila.

Doma to bylo čím dál horší. Petr začal rozhodovat o všem – co budu jíst, kdy mám být doma, dokonce i s kým se smím bavit. Máma jen kývala hlavou a nikdy se mě nezastala. Jednou mě dokonce obvinil, že jsem mu vzala peníze z peněženky. Máma mi nevěřila.

Když přišlo léto a maturita byla za mnou, rozhodla jsem se odejít. Našla jsem si malý podnájem na Žižkově a začala pracovat v knihkupectví. První týdny byly těžké – každé ráno jsem čekala zprávu od mámy nebo aspoň omluvu. Nic nepřišlo.

Začala jsem žít svůj život bez ní. Naučila jsem se vařit pro jednoho, platit účty a smát se sama sobě v zrcadle. Občas jsem potkala mámu na ulici – vždycky byla s Petrem. Nikdy se nezastavila.

Po roce mi přišel dopis – od mámy. Psala mi, že jí chybím, ale že Petr je pro ni důležitý a že doufá, že to jednou pochopím. Zavřela jsem dopis a dlouho plakala.

Dnes už vím, že rodina není jen krev a společný byt. Rodina je tam, kde tě někdo vidí a slyší. Našla jsem ji v Janině rodině, mezi kolegy v knihkupectví i sama v sobě.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč si máma vybrala jeho místo mě? Co bych musela udělat jinak? A hlavně – dokáže někdy matka napravit to, co jednou zničila?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že bych jí měla odpustit?