„Mami, proč jsi mě nikdy neobejmula?“ – Jedna otázka, která roztrhla staré rány v naší rodině
„Mami, proč jsi mě nikdy neobejmula?“
Ta věta mi zazněla v hlavě ještě dřív, než jsem ji vůbec stačila pochopit. Seděly jsme s Lenkou v kuchyni, mezi šálky čaje a ještě teplou štrúdlem, když tu její hlas – klidný, bez výčitek, jen trochu smutný – rozřízl ticho. Bylo mi šedesát tři, jí třicet pět. Venku pršelo, kapky bubnovaly na parapet a já měla pocit, že se mi srdce propadá někam hluboko do žaludku.
Zamrkala jsem. „Cože?“ vydechla jsem, jako bych doufala, že jsem se přeslechla.
Lenka se na mě podívala těma svýma velkýma očima, které měla po mně. „Nikdy jsi mě neobejmula. Ani když jsem byla malá. Ani když jsem brečela. Ani když jsem měla radost.“
Najednou jsem nevěděla, kam s rukama. Připadala jsem si jako malá holka přistižená při lži. Všechno ve mně křičelo: „Ale vždyť jsem tě milovala! Dělala jsem pro tebe první poslední!“ Jenže slova mi uvízla v krku.
Vzpomněla jsem si na své vlastní dětství v paneláku na Jižním Městě. Moje máma byla tvrdá žena. Nikdy mě nepochválila, nikdy mě neobejmula. Když jsem přinesla jedničku, řekla jen: „To je tvoje povinnost.“ Když jsem brečela, řekla: „Neřvi, nejsi žádná slaboch.“
A tak jsem se naučila nebrečet. Naučila jsem se nečekat pohlazení. A když se narodila Lenka, byla jsem rozhodnutá být lepší matkou. Jenže… co to vlastně znamenalo? Vařila jsem jí polévky, šila jí šaty na maškarní, pomáhala s úkoly. Ale objetí? To mi bylo cizí.
„Já… nevím,“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi třesou ruce.
Lenka mlčela. Slyšela jsem jen tikot hodin a vzdálené houkání tramvaje z ulice.
„Víš,“ začala opatrně, „já si vždycky myslela, že je to moje chyba. Že nejsem dost dobrá dcera.“
Tohle mě bodlo víc než cokoliv jiného. „Ne! To nikdy nebyla tvoje chyba!“ vyhrkla jsem.
„Tak proč?“
Zavřela jsem oči a před očima mi vyvstaly obrazy – jak stojím u plotny a vařím guláš, jak skládám její prádlo do skříně, jak jí balím svačinu do školy. Ale nikdy ji neberu do náruče.
„Moje máma mě to nenaučila,“ řekla jsem tiše. „Nikdy mě neobejmula. Myslela jsem si, že když budu dělat všechno správně…“
Lenka se smutně usmála. „Já vím, že jsi mě milovala po svém. Ale někdy bych dala všechno za jedno obyčejné obejmutí.“
V tu chvíli mi došlo, že některé věci se nedají nahradit ani tou nejlepší polévkou na světě.
Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy Lenka přišla ze školy smutná a já jí jen podala hrnek kakaa místo toho, abych ji objala. Na její první rozchod, kdy zavřená v pokoji plakala do polštáře a já stála za dveřmi a nevěděla, co říct.
„Promiň,“ zašeptala jsem znovu a tentokrát už mi slzy stékaly po tvářích.
Lenka natáhla ruku přes stůl a stiskla mi dlaň. „Já ti odpouštím, mami. Ale chci to změnit. Nechci to předat svým dětem.“
A tak jsme tam seděly – dvě ženy z jedné krve, každá poznamenaná jinou dobou, jinými ranami – a poprvé jsme si dovolily být zranitelné.
„Víš,“ řekla Lenka tiše, „já někdy nevím, jak svoje děti obejmout správně. Bojím se, že budu jako ty.“
„Neboj se,“ pohladila jsem ji po ruce. „Ty už jsi jiná.“
A poprvé v životě jsem ji objala. Bylo to neohrabané, trochu trapné, ale opravdové.
Dlouho jsme mlčely. Venku déšť ustal a mezi mraky prosvitlo slunce.
Když Lenka odešla domů ke svým dětem, zůstala jsem sedět v kuchyni a přemýšlela nad tím vším.
Kolik rodin v Česku žije s podobným tichem mezi generacemi? Kolik matek neumí obejmout své děti jen proto, že je to nikdo nenaučil? A kolik dětí si myslí, že nejsou dost dobré?
Možná je čas to změnit.
Zvedla jsem telefon a zavolala své vnučce: „Aničko, přijď někdy na štrúdl… a neboj se mě obejmout.“
A vás se ptám: Myslíte si, že láska bez objetí stačí? Kolik z vás to má doma podobně? Proč je pro nás Čechy tak těžké mluvit o citech?