„Marie, babičky přece nenosí džíny!“ – Příběh jedné české babičky, která odmítá stárnout podle cizích pravidel

„Marie, babičky přece nenosí džíny!“ ozvalo se z kuchyně, kde moje dcera Jana stála s rukama v bok a pohledem, který by dokázal rozpustit i led na Vltavě. Zrovna jsem si oblékala své oblíbené tmavě modré džíny a tričko s nápisem „Život začíná po padesátce“. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce sevřelo. Vždyť jsem jen chtěla jít s vnučkou na hřiště, ne na módní přehlídku pro seniory.

„A proč bych je nemohla nosit?“ snažila jsem se zachovat klid, i když ve mně vřela krev. „Protože jsi babička! Babičky nosí sukně, svetříky a pečou bábovky. Nechodí po městě v džínách a s rozpuštěnými vlasy!“ odpověděla Jana ostře. V tu chvíli jsem si připadala jako malá holka, kterou někdo peskuje za to, že si hrála v kalužích.

Sedla jsem si ke stolu a zadívala se z okna na šedivý panelák naproti. Vzpomněla jsem si na svou maminku, která celý život nosila šedé šaty a nikdy si nedovolila vyjít ven bez punčoch. Ale já nejsem ona. Já jsem Marie. Miluju procházky po Letné, ráda si zajdu na koncert nebo do kina, a když mám náladu, klidně si dám pivo s kamarádkami v hospodě U Tří lvů.

„Jani, já nejsem tvoje představa babičky. Jsem pořád ta samá Marie, která tě učila jezdit na kole a smála se s tebou u pohádek,“ řekla jsem tiše. Jana protočila oči. „Ale co si o tobě pomyslí sousedky? Vždyť už ti je šedesát! Nemůžeš se chovat jako puberťačka.“

V tu chvíli do kuchyně vběhla moje vnučka Anička. „Babi, půjdeme na hřiště? A vezmeš si ty modrý kalhoty? Ty jsou nejlepší!“ Její upřímný úsměv mi dodal odvahu. Pohladila jsem ji po vlasech a políbila na čelo.

Jana jen bezmocně rozhodila rukama. „Já tomu nerozumím. Všichni ostatní mají normální babičky.“

„A co je to normální?“ zeptala jsem se jí. „Normální je být šťastná. A já jsem šťastná, když můžu být sama sebou.“

Ten den jsme s Aničkou běhaly po hřišti, smály se a já zapomněla na všechny starosti. Ale večer, když jsem seděla sama v obýváku, začaly mě hryzat pochybnosti. Možná má Jana pravdu. Možná bych měla být víc „babičkovská“. Ale proč bych měla zapírat samu sebe?

Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem žila podle očekávání ostatních – nejdřív rodičů, pak manžela, později dcery. Když mi bylo čtyřicet, manžel mě opustil kvůli mladší kolegyni z práce. Tehdy jsem si slíbila, že už nikdy nebudu žít život někoho jiného.

Ale teď, když jsem babička, jako by se všechno vrátilo zpět. Lidé očekávají, že budu péct koláče, plést svetry a sedět doma u televize. Jenže já chci víc. Chci cestovat, smát se, tančit a nosit džíny.

Další den jsme měli rodinný oběd u Jany doma. Celá rodina – Jana, její manžel Petr i jejich dvě děti. Atmosféra byla napjatá. Petr se mě snažil rozptýlit: „Tak co, Marie, už jsi zase byla na nějakém koncertě?“ Přikývla jsem: „Včera jsem byla na jazzovém večeru v Malostranské besedě.“

Jana protočila oči: „Mami, vážně? Vždyť tam chodí mladí lidé.“

„A co má být? Hudba je pro všechny,“ odpověděla jsem klidně.

Petr se zasmál: „Já bych šel taky! Ale Jana mě tam nikdy nechce pustit.“

Jana ho sjela pohledem: „Protože máme děti a povinnosti.“

V tu chvíli jsem pochopila, že nejde jen o mě. Jana je unavená, vyčerpaná z práce i domácnosti. Možná jí vadí moje svoboda právě proto, že ji sama nemá.

Po obědě jsme spolu zůstaly samy v kuchyni. Jana umývala nádobí a já utírala talíře.

„Mami,“ začala tiše, „já ti závidím. Ty si můžeš dělat, co chceš. Já mám pocit, že jen plním povinnosti.“

Položila jsem utěrku a objala ji kolem ramen. „Janičko, já taky nebyla vždycky svobodná. Ale jednoho dne jsem si řekla dost. Život je krátký na to, abychom žily podle cizích pravidel.“

Jana se rozplakala. „Já už ani nevím, kdo vlastně jsem.“

Sedly jsme si spolu ke stolu a dlouho mlčely.

„Víš co?“ řekla jsem nakonec. „Pojď někdy se mnou na koncert. Nebo si spolu kupme džíny a půjdeme na procházku po Praze.“

Jana se usmála skrz slzy: „Možná bych to měla zkusit.“

Ten večer jsem usínala s pocitem klidu. Možná nejsem typická babička podle představ sousedek nebo vlastní dcery. Ale jsem Marie – žena, která chce žít naplno i po šedesátce.

A tak se ptám: Proč bychom měly stárnout podle cizích pravidel? Není čas začít žít tak, jak opravdu chceme?