Mezi dvěma světy: Jak jsem se snažila najít klid mezi vlastní rodinou a stárnoucí maminkou

„Petro, ty na mě zase nemáš čas? To už jsem ti vážně tak na obtíž?“ slyším z telefonu hlas své maminky, sotva stihnu položit kabelku na botník. Je pátek odpoledne, děti se hádají o tablet, manžel ještě není doma a já vím, že mě čeká další hodinový monolog o tom, jak je sama, jak ji bolí záda a jak jí včera sousedka Zdena řekla, že její dcera ji bere každý týden na výlet. V hlavě mi hučí. «Mami, dneska mám fakt hodně práce, můžeme si zavolat zítra?» zkouším to opatrně. «No jasně, já už jsem zvyklá…» povzdechne si a zavěsí.

Sedám si na gauč a cítím, jak se mi do očí derou slzy. Nejsem špatná dcera? Měla bych být víc s ní? Ale kde mám brát čas? Pracuju na poloviční úvazek v knihovně, abych mohla být odpoledne s dětmi. Manžel má směny v nemocnici a domů chodí unavený. Maminka je od té doby, co šla do důchodu, jako vyměněná. Dřív byla veselá, ráda chodila s kamarádkami na kafe nebo do divadla. Teď má pocit, že ji všichni opustili.

Vzpomínám si na dětství v paneláku na Jižním Městě. Mamka byla vždycky ta, co všechno zařídila – školu v přírodě, kroužky, dokonce i ty otravné návštěvy u tety Jany. Táta odešel, když mi bylo deset. Zůstaly jsme samy a ona to zvládla. Teď mám pocit, že jí to dlužím. Ale zároveň mám pocit, že mě její stížnosti dusí.

V sobotu ráno vezu děti na plavání. Telefon zase zvoní. «Petro, já jen jestli bys mi nemohla koupit ten jogurt, co jsem měla minule. A taky mi došly prášky na tlak.» «Mami, dneska fakt nestíhám, ale zítra přijedeme na oběd a všechno ti přivezu.» «No dobře… Ale víš co? Já už stejně nemám chuť jíst. Všechno je mi jedno.» Dívám se na syna, jak se snaží zapnout pás v autosedačce a cítím vztek i lítost zároveň.

V neděli přijíždíme k mamince. Má uvařenou svíčkovou – její slavný recept. Děti se těší na knedlíky. Ale sotva usedneme ke stolu, začne: «Petro, proč jsi mi nepřivezla ten časopis? A proč jsi mi nekoupila ty lepší rohlíky? Tady ty jsou tvrdé!» Manžel se na mě dívá s otázkou v očích. Děti mlčí. Snažím se zachovat klid: «Mami, dělám co můžu. Ale mám toho hodně.» «Já vím… já už jsem stará a nepotřebná,» povzdechne si a utře si slzu.

Po obědě jdeme s dětmi ven. Mamka zůstává doma – prý ji bolí koleno. V parku potkávám sousedku Martinu. «Petro, ty jsi nějaká unavená.» «To víš… mamka je teď pořád sama a pořád si stěžuje. Nevím už, co s tím.» Martina přikývne: «Moje máma je to samé. Od té doby, co je v důchodu, má pocit, že jí nikdo nepotřebuje. Já už jsem z toho taky hotová.» Povídáme si dlouho a najednou cítím úlevu – nejsem v tom sama.

Večer doma sedím s manželem u čaje. «Co kdybychom zkusili najít pro mamku nějaký klub seniorů? Nebo nějaký kurz?» navrhuje opatrně. «Zkoušela jsem jí to říct… ale ona nechce. Prý je tam samé ‘báby’ a ona není žádná stařena.» Směju se přes slzy: «Ale doma sedí a stěžuje si, že je sama.» Manžel mě obejme: «Musíš myslet i na sebe. Nemůžeš za ni žít její život.» Vím, že má pravdu.

Další týden je to stejné – telefonáty plné výčitek a stížností. Jednou večer už to nevydržím: «Mami! Já tě mám ráda, ale nemůžu být pořád jen u tebe! Mám taky svoji rodinu!» Je ticho. Pak slyším její zlomený hlas: «Já vím… promiň… já jen nechci být sama.» Najednou mi dojde, že za tím vším je strach – strach ze samoty.

Začínám hledat řešení. Zkouším jí domluvit návštěvu psycholožky – odmítá. Přemlouvám ji na společné procházky s jinými seniorkami – nechce. Nakonec jí koupím chytrý telefon a naučím ji videohovory s kamarádkou z Moravy. Pomalu se učí žít jinak.

Není to jednoduché – někdy mám chuť utéct a nevracet se. Jindy mě dojme její radost z maličkostí – třeba když jí děti pošlou obrázek přes WhatsApp. Učím se říkat ne bez výčitek svědomí.

Dnes už vím, že nejsem špatná dcera jen proto, že mám svůj život. Ale pořád mě trápí otázka: Jak najít rovnováhu mezi péčí o rodiče a vlastním štěstím? Máte to někdo podobně? Jak jste to zvládli vy?