Mezi prací, dětmi a odmítnutím: Příběh jedné matky v Praze

„Mami, prosím tě, aspoň dneska… Potřebuju do práce, nemám nikoho jiného.“ Moje hlasivky se třásly, když jsem stála v předsíni panelákového bytu na Proseku a dívala se na svou matku. Byla to už potřetí tento týden, co jsem ji žádala, aby mi pohlídala děti. V očích měla chlad, který jsem znala už z dětství. „Karolíno, já už jsem si svoje odžila. Nechci být chůva. Máš tři děti, měla jsi na to myslet dřív.“ Její slova mě bodla jako nůž.

Zůstala jsem stát v tichu, zatímco za mnou v kočárku plakal nejmladší Honzík. Dvojčata, Anička a Matěj, se drželi za ruce a dívali se na mě s otázkou v očích. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, utéct nebo prostě zmizet. Ale nemohla jsem. Musela jsem být silná – pro ně.

Můj muž Petr zemřel před rokem při autonehodě na Jižní spojce. Bylo to ráno jako každé jiné, jenže on už se nevrátil. Od té doby se všechno změnilo. Najednou jsem byla sama na všechno – na práci, domácnost, děti i smutek. Nejhorší bylo, že jsem neměla nikoho, kdo by mi pomohl. Kamarádky měly své životy a máma… Ta byla pořád stejná. Vždycky si držela odstup, nikdy mě neobjala, nikdy neřekla, že je na mě pyšná.

První týdny po pohřbu jsem skoro nespala. Honzík byl ještě miminko a dvojčata nechápala, proč táta už nikdy nepřijde domů. Každou noc jsem seděla v kuchyni u stolu, pila studený čaj a tiše plakala. Přes den jsem musela být silná – chodit do práce do kanceláře na Smíchově, vyzvedávat děti ze školky a školy, vařit, prát, uklízet… A když jsem večer konečně uložila děti do postele, padla jsem vyčerpaná na gauč a přemýšlela, jak dlouho to ještě vydržím.

Jednou večer jsem si dovolila slabost. Zavolala jsem mámě a poprosila ji o pomoc. „Mami, já už fakt nemůžu… Potřebuju si aspoň na chvíli odpočinout.“ Odpověděla mi: „Karolíno, já mám taky svůj život. Nechci být pořád jen babička na hlídání.“ Položila jsem telefon a rozbrečela se tak, že mě slyšeli i sousedi.

Začala jsem nenávidět její sobectví. Vždycky říkala, jak je rodina důležitá, ale když šlo do tuhého, otočila se zády. Přitom já bych pro ni udělala cokoliv. Když měla před lety infarkt, byla jsem u ní každý den v nemocnici. Teď mi ale připadala cizí – jako někdo, kdo mě nikdy nemiloval.

V práci to nebylo o nic lepší. Šéfová mi dala jasně najevo, že moje rodinné problémy nikoho nezajímají. „Karolíno, buď tady budete včas, nebo si najděte jinou práci,“ řekla mi jednou ráno poté, co jsem přišla pozdě kvůli nemocné Aničce. Cítila jsem se jako v pasti – potřebovala jsem peníze na nájem i jídlo pro děti, ale zároveň jsem neměla nikoho, kdo by mi pomohl.

Jednoho dne přišel zlom. Matěj dostal ve škole poznámku za to, že byl agresivní k jinému dítěti. Když jsem se ho ptala proč, rozplakal se: „Mami, já nechci být pořád sám… Táta tu není a ty jsi pořád smutná.“ V tu chvíli mi došlo, že moje děti trpí stejně jako já – jen to neumí říct nahlas.

Začala jsem hledat pomoc jinde. Obrátila jsem se na psycholožku z místního centra pro rodiny v tísni. Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že mě někdo poslouchá a chápe. Naučila mě nebát se říct si o pomoc – třeba i cizím lidem. Postupně jsem začala budovat síť známých – sousedka Jana mi občas pohlídala děti výměnou za to, že jí pomůžu s nákupem nebo úklidem.

Přesto mě pořád bolela mámina lhostejnost. Jednou jsme se potkaly v obchodě a ona se tvářila, jako by mě skoro neznala. „Jak se mají děti?“ zeptala se chladně. „Mají se dobře… Ale chybíš jim,“ odpověděla jsem tiše. Jen pokrčila rameny a odešla.

Někdy mám pocit, že už nemůžu dál. Večer sedím u okna s hrnkem levného vína a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím o tom, jestli je chyba ve mně – jestli jsem špatná dcera nebo matka. Ale pak slyším smích svých dětí z vedlejšího pokoje a vím, že kvůli nim musím bojovat dál.

Nedávno mi Anička přinesla obrázek: „To jsi ty a my tři,“ řekla pyšně. „Jsi ta nejsilnější maminka na světě.“ Rozplakala jsem se štěstím i smutkem zároveň.

Možná nikdy nepochopím mámu a ona nikdy nepochopí mě. Ale jedno vím jistě: nikdy nedovolím svým dětem cítit se tak osaměle jako já.

Někdy si kladu otázku: Proč je někdy rodina ta největší opora – a jindy největší zklamání? Co byste udělali vy na mém místě?