Modlitba mezi stěnami paneláku: Jak jsem našla sílu pečovat o nemocnou maminku

„Proč já? Proč právě já?“ šeptala jsem si do tmy, zatímco jsem seděla na studené dlažbě naší panelákové chodby v Brně. Bylo už po půlnoci a z ložnice se ozývalo tiché sténání mojí maminky. Všechno ve mně křičelo únavou a beznadějí. Už několik měsíců jsem byla její jedinou oporou – táta odešel před lety za jinou, bratr žije v Praze a přijede maximálně na Vánoce. Všechno zůstalo na mně.

„Jano, prosím tě, dones mi vodu,“ ozvalo se slabě z ložnice. Zvedla jsem se a šla, jako bych byla na autopilota. Maminka ležela schoulená pod dekou, tvář bledou a propadlou. Rakovina jí brala sílu každým dnem. Podala jsem jí sklenici a pohladila ji po vlasech. „Děkuju, holčičko,“ zašeptala a usmála se tím svým unaveným úsměvem.

Když jsem se vrátila do kuchyně, rozbrečela jsem se. Slzy mi stékaly po tvářích a já si připadala tak strašně sama. Vždycky jsem byla ta silná – Jana, co všechno zvládne, co nikdy nebrečí. Ale teď už jsem nemohla dál. Vzpomněla jsem si na babičku, jak se vždycky modlila před spaním. Nikdy jsem tomu nerozuměla. Víra mi přišla jako slabost, útěk před realitou.

Ale teď? Teď bych dala cokoliv za kousek klidu. V zoufalství jsem si sedla ke kuchyňskému stolu, složila ruce a šeptala: „Bože, jestli existuješ… prosím, dej mi sílu.“ Připadala jsem si hloupě, ale zároveň se mi ulevilo. Jako by někdo na chvíli vzal tu tíhu z mých ramen.

Ráno bylo všechno stejné – maminka potřebovala pomoc s hygienou, musela jsem jí připravit snídani, zavolat doktorce. Ale něco se změnilo. Najednou jsem měla pocit, že to zvládnu. Že nejsem úplně sama.

Jednoho dne přišla na návštěvu teta Alena. „Jani, ty jsi úplně vyčerpaná,“ řekla hned ve dveřích. „Musíš si taky odpočinout.“

„A kdo se o ni postará?“ vyjela jsem na ni podrážděněji, než jsem chtěla. „Bratr je daleko a ty máš vlastní rodinu.“

Teta se na mě smutně podívala. „Já vím… Ale nemůžeš to všechno nést sama.“

Po jejím odchodu jsem seděla u okna a dívala se na šedivé paneláky kolem. Přemýšlela jsem o tom, co řekla. Opravdu to nemůžu zvládnout sama? Ale kdo mi pomůže? Sociální služby? Cizí lidé?

Večer jsem zase sklouzla k modlitbě. Tentokrát už ne tak nesměle: „Bože, dej mi trpělivost… ať to zvládnu bez výbuchů vzteku.“

Začala jsem si všímat drobných změn. Maminka byla klidnější, když jsem byla klidná já. Když jsem měla pocit, že už nemůžu dál, modlitba mi pomohla najít v sobě další kousek síly.

Jednou v noci mě maminka vzbudila: „Jano… bojím se.“ Sedla jsem si k ní na postel a vzala ji za ruku.

„Já taky,“ přiznala jsem poprvé nahlas. „Ale jsme v tom spolu.“

Maminka se rozplakala a já s ní. Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co jsme si dovolily být slabé.

Další týdny byly jako na houpačce – chvíle naděje střídaly okamžiky zoufalství. Někdy jsem měla chuť utéct a nikdy se nevrátit. Ale vždycky mě něco zastavilo – možná právě ta modlitba.

Jednou večer přišel bratr Petr nečekaně z Prahy. „Jano… promiň, že tu nejsem častěji,“ řekl rozpačitě ve dveřích.

„To je jedno,“ mávla jsem rukou, ale uvnitř mě to bodlo.

Seděli jsme spolu u stolu a poprvé po letech jsme si povídali jako sourozenci. Petr slíbil, že přijede častěji a pomůže mi s péčí.

Maminka odešla tiše jednoho rána v březnu. Držela jsem ji za ruku a šeptala jí do ucha slova útěchy – a modlila se za ni i za sebe.

Po pohřbu bylo ticho ještě tíživější než předtím. Ale věděla jsem, že jsem udělala všechno, co bylo v mých silách.

Dnes chodím kolem našeho paneláku a dívám se do oken ostatních bytů – kolik lidí tam asi teď prožívá to samé? Kolik z nich má odvahu říct si o pomoc nebo najít sílu ve víře?

Někdy si říkám: Byla to opravdu víra, co mi pomohla? Nebo jen zoufalství? A kde vlastně člověk bere sílu pokračovat dál, když už nemůže? Co myslíte vy?