Moje dcera mi řekla, že jsem sobecká. Ale poprvé v životě jsem si dovolila žít pro sebe.

„Mami, to nemyslíš vážně!“ křičela na mě Klára, zatímco její mladší sestra Aneta jen mlčky seděla na gauči a zírala do země. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků. Stála jsem uprostřed našeho obýváku v paneláku na pražském Jižním Městě, v ruce jsem svírala dopis od notáře a v hlavě mi vířily všechny ty roky, kdy jsem žila jen pro ně.

„Proč bys to dělala? Vždyť jsi vždycky říkala, že rodina je na prvním místě!“ pokračovala Klára, její hlas se třásl vztekem i zklamáním. Aneta se konečně zvedla a tiše dodala: „Mami, my tě potřebujeme. Jak můžeš myslet jen na sebe?“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny ty noci, kdy jsem seděla u jejich postýlek, když měly horečku, na všechny dny, kdy jsem běhala mezi prací v knihovně a školními schůzkami, na to, jak jsem si nikdy nekoupila nové boty, protože holky potřebovaly zimní bundy. Můj manžel Petr odešel, když bylo Kláře deset a Anetě sedm. Prý potřebuje svobodu, prý už nemůže dýchat v tom našem malém bytě plném dětských hraček a mých starostí. Zůstala jsem na všechno sama. Nikdy jsem si nestěžovala. Vždycky jsem říkala, že děti jsou smyslem mého života.

Ale teď, když mi moje sestra Jana odkázala svůj malý domek na Šumavě a nějaké peníze, poprvé v životě jsem pocítila, že bych mohla žít i jinak. Že bych mohla být víc než jen matka. Že bych mohla být zase Jana. Ta Jana, která kdysi ráda malovala, která snila o cestování, která chtěla jednou sedět na verandě a dívat se na západ slunce.

„Holky, já vás miluju. Ale už jste dospělé. Kláro, máš vlastní rodinu, Aneto, studuješ v Brně. Já jsem tu zůstala sama. A teď mám šanci začít znovu. Chci to aspoň zkusit,“ řekla jsem tiše, ale pevně. Klára se rozplakala. „Ty jsi sobecká! Vždyť jsi nám vždycky říkala, že rodina je všechno. A teď nás opustíš kvůli nějakému baráku na konci světa?“

Cítila jsem, jak se mi třesou ruce. Věděla jsem, že je to pro ně šok. Ale zároveň jsem cítila, že kdybych to neudělala, už bych nikdy nebyla šťastná. Vždycky jsem byla ta, která ustupuje, která dává přednost ostatním. Ale teď jsem chtěla aspoň jednou myslet na sebe.

Následující týdny byly plné hádek, výčitek a ticha. Klára mi přestala volat, Aneta mi posílala jen krátké zprávy. „Mami, promiň, ale nechápu tě.“ „Mami, proč jsi tak jiná?“

Začala jsem jezdit na Šumavu. Domek byl malý, ale útulný. Poprvé po letech jsem vytáhla štětce a začala malovat. Každé ráno jsem chodila do lesa, dýchala čerstvý vzduch a cítila, jak se mi vrací síla. Ale večery byly těžké. Seděla jsem u kamen a přemýšlela, jestli jsem opravdu udělala správně. Jestli jsem neztratila to nejcennější – své dcery.

Jednou večer mi Klára zavolala. „Mami, potřebuju pohlídat děti. Můžeš přijet?“ V jejím hlase byla naděje, že se vrátím, že zase budu ta stará máma, která všechno obětuje. „Kláro, já tě miluju, ale teď už nemůžu být pořád k dispozici. Přijeďte za mnou na víkend, ráda vás uvidím.“ V telefonu bylo ticho. Pak jen: „Takže už nejsi naše máma?“

Tohle mě zlomilo. Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem, jestli jsem opravdu sobecká. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty roky, kdy jsem byla jen stínem sama sebe. Na to, jak jsem zapomněla, co mám ráda, co mě baví. Na to, jak jsem se bála být sama sebou.

Začala jsem psát deník. Psala jsem o svých pocitech, o strachu, o vině, ale i o radosti z nově nabyté svobody. Jednou jsem se odhodlala a poslala jsem Kláře i Anetě dopis. Napsala jsem jim, že je miluju, že pro mě vždycky budou nejdůležitější, ale že teď potřebuju žít i pro sebe. Že doufám, že mi jednou odpustí.

Trvalo to dlouho. Klára mi neodpověděla. Aneta mi napsala: „Mami, asi tě začínám chápat. Taky bych chtěla někdy žít jen pro sebe.“

Dnes už vím, že jsem udělala správně. Moje dcery mě možná ještě dlouho nepochopí. Ale já jsem poprvé v životě šťastná. A ptám se sama sebe: Je opravdu sobecké chtít být šťastná? Nebo je sobecké chtít, aby matka žila jen pro druhé? Co si o tom myslíte vy?