Moje dcera si vybrala tchyni místo mě: Byla jsem opravdu špatná matka?

„Mami, já… promiň, ale už jsem to řekla Daně.“ Ta věta mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co Lucie zavěsila telefon. Seděla jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Dana, její tchyně, už to ví. A já, její vlastní matka, jsem poslední, kdo se dozvídá, že čeká dítě. Vždyť jsem ji vychovala, byla jsem u každého jejího pádu, u každé horečky, u každého zlomeného srdce. A teď, když prožívá největší radost svého života, stojím stranou.

Vzpomínám si, jak jsme s Lucií chodily na procházky do Stromovky, jak jsme spolu pekly bábovku a smály se, když nám spadla na zem. Vždycky jsme si byly blízké. Nebo jsem si to aspoň myslela. Když se před třemi lety vdala za Petra, byla jsem šťastná, že našla někoho, kdo ji miluje. Ale od té doby se něco změnilo. Začala trávit víc času s jeho rodinou, s Danou si volaly skoro každý den. Já jsem byla ráda, že má někoho, komu může věřit, ale někde uvnitř mě to bolelo.

„Jani, ty jsi vždycky všechno moc řešila,“ říkávala mi moje sestra Alena, když jsem si jí postěžovala. „Nech Lucii žít svůj život.“ Ale jak mám nechat svou jedinou dceru jít, když cítím, že mi uniká mezi prsty?

Ten den, kdy mi Lucie zavolala, jsem seděla u stolu s hrnkem studené kávy. „Mami, mám pro tebe novinu,“ začala opatrně. V jejím hlase jsem slyšela napětí. „Jsem těhotná.“ Na chvíli se mi zastavilo srdce. „To je úžasné, Lucko!“ vykřikla jsem, ale ona už pokračovala: „Chtěla jsem ti to říct dřív, ale… Dana byla u nás, tak jsem to řekla jí.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zhroutil svět. Proč jí to řekla první? Co jsem udělala špatně? Celý večer jsem přemýšlela, kde se stala chyba. Vzpomínala jsem na všechny hádky, na chvíle, kdy jsem byla přísná, na chvíle, kdy jsem ji chránila až moc. Možná jsem ji dusila svou láskou. Možná jsem byla příliš starostlivá. Nebo jsem prostě jen nebyla dost dobrá.

Další dny jsem Lucii volala, ale byla zaneprázdněná. „Promiň, mami, mám toho teď hodně. Dana mi pomáhá s výbavičkou, je to všechno nové…“ Slyšela jsem v jejím hlase radost, ale i odstup. Když jsem jí nabídla, že jí pomůžu s nákupem, odmítla. „Dana už mi všechno zařídila.“

Začala jsem si všímat, že mě Lucie vynechává z důležitých rozhodnutí. Když vybírali jméno pro miminko, dozvěděla jsem se to až z rodinné skupiny na WhatsAppu. Když šla na první ultrazvuk, šla s ní Dana. Já jsem se dozvěděla až zpětně, že je všechno v pořádku. Každý den jsem se ptala sama sebe: Proč? Co jsem udělala špatně?

Jednoho večera jsem se rozhodla, že si s Lucií promluvím. Pozvala jsem ji na kávu do naší oblíbené kavárny na Letné. Přišla, ale byla nervózní. „Mami, prosím tě, nebuď na mě naštvaná. Já vím, že jsi chtěla být u všeho, ale Dana je teď pro mě velká opora. Ty jsi vždycky byla silná, ale někdy jsem měla pocit, že mě moc kontroluješ. Dana mě nechává dýchat.“

Ta slova mě bodla do srdce. „Lucko, já jsem tě nikdy nechtěla dusit. Jen jsem se bála, že ti někdo ublíží. Vždycky jsem tě chtěla chránit.“

Lucie se na mě podívala a v očích měla slzy. „Já vím, mami. Ale teď potřebuju, abys mě nechala být. Potřebuju si některé věci prožít sama.“

Cestou domů jsem brečela. Cítila jsem se zbytečná, nepotřebná. V noci jsem nemohla spát, v hlavě mi běžely všechny ty chvíle, kdy jsem Lucii objímala, když byla malá. Teď už mě nepotřebuje. Místo mě má Danu.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem chodit na návštěvy, nevolala jsem. Čekala jsem, jestli si Lucie vzpomene. Ale týdny plynuly a nic se neměnilo. Petr mi jednou volal, jestli nechci přijít na oběd, ale já odmítla. „Nechci být na obtíž,“ řekla jsem tiše.

Jednoho dne mi přišla zpráva: „Mami, narodila se nám Anička. Přijeď, prosím.“ Srdce mi poskočilo. Okamžitě jsem sedla do tramvaje a jela k nim domů. Když jsem vešla do bytu, Lucie držela v náručí malou holčičku. „To je tvoje vnučka, mami,“ řekla a podala mi ji. V tu chvíli jsem zapomněla na všechno. Držela jsem Aničku v náručí a slzy mi tekly po tvářích.

Dana stála opodál a usmívala se. „Jano, pojďte si sednout,“ nabídla mi místo. Najednou jsem cítila, že už nejsem ta hlavní, ale pořád jsem součástí jejich života. Možná ne tak, jak jsem si představovala, ale pořád tu pro Lucii jsem.

Doma jsem dlouho přemýšlela. Možná jsem byla příliš ochranitelská. Možná jsem Lucii nedala dost prostoru. Ale byla jsem špatná matka? Nebo je to jen přirozený vývoj, že děti hledají nové vzory a opory?

Co myslíte vy? Měla jsem Lucii víc pustit k sobě, nebo jsem měla bojovat o své místo v jejím životě? Byla jsem opravdu špatná matka, když jsem ji chtěla chránit?