Moje snacha mě požádala, abych se starala o její maminku: Pět let, které mi změnily život

„Maminko, prosím tě, můžeš si na pár týdnů vzít k sobě paní Novotnou? Mamka je po operaci a já s Honzou to teď opravdu nezvládneme.“

Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Moje snacha Lucie na mě upírala prosebný pohled přes obrazovku notebooku. Věděla jsem, že je v New Yorku pracovně vytížená a že s mým synem Honzou mají doma ročního Filípka. Ale tohle… To nebylo jen hlídání vnuka na pár hodin. Byla to žádost, která mi obrátila život naruby.

„Samozřejmě, Luci,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. „Jen ať se paní Novotná uzdraví.“

A tak začalo pět let, které mě naučily víc o sobě i o rodině, než celý můj předchozí život.

Paní Novotná přijela v pondělí dopoledne. Přivezl ji sanitář a já poprvé spatřila ženu, kterou jsem do té doby znala jen z několika svatebních fotek. Byla bledá, pohublá a v očích měla strach. „Dobrý den,“ zašeptala sotva slyšitelně. Pomohla jsem jí do pokoje pro hosty a snažila se být milá.

První dny byly těžké. Paní Novotná byla uzavřená, odmítala jíst i mluvit. Každý den jsem vařila polévky, nabízela čaje a snažila se ji rozptýlit. Ale ona jen seděla u okna a dívala se ven. Večer jsem si sedla do kuchyně a rozplakala se. „Co když to nezvládnu?“ ptala jsem se sama sebe.

Jednoho dne jsem zaslechla tiché vzlykání z jejího pokoje. Vešla jsem dovnitř a uviděla ji, jak drží v ruce starou fotografii. „To je moje dcera,“ řekla najednou. „Lucie byla vždycky silná. Já… já už tolik ne.“

Sedla jsem si k ní a poprvé jsme si povídaly déle než pár minut. Vyprávěla mi o svém dětství v Pardubicích, o tom, jak přišla o manžela a jak moc jí chybí rodina. Najednou jsem pochopila – nebyla jen nemocná tělem, ale hlavně duší.

Čas plynul a z několika týdnů byly měsíce. Paní Novotná se pomalu zotavovala, ale začaly se objevovat nové problémy. Byla náladová, často zapomínala brát léky a někdy mi vyčítala i maličkosti: „Proč jste mi dala tenhle svetr? Vždyť víte, že nemám ráda zelenou!“

Začala jsem být unavená. Můj vlastní život se smrskl na vaření, praní a péči o cizí ženu. Honza s Lucií mi volali jednou týdně – vždycky spěchali, byli unavení z práce a starostí o Filípka. „Mami, jsi úžasná,“ říkal Honza do telefonu. Ale já cítila jen prázdnotu.

Jednou večer jsme s paní Novotnou seděly u televize. Najednou se na mě podívala a řekla: „Víte, já vám vlastně nikdy nepoděkovala.“ Zaskočilo mě to. „Za co?“ zeptala jsem se tiše.

„Za to, že jste mě nenechala samotnou,“ odpověděla a v očích se jí zaleskly slzy.

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy jsem pocítila smysl toho všeho.

Jenže pak přišel další zlom. Paní Novotná začala být zmatená – jednou v noci odešla z domu a hledali jsme ji s policií po celé čtvrti. Lékař diagnostikoval počínající Alzheimerovu chorobu.

„To už nezvládnu,“ řekla jsem Honzovi do telefonu se slzami v očích. „Potřebuju pomoc.“

Následovaly týdny plné hádek a výčitek. Lucie mi vyčítala, že přeháním: „Maminka je přece jen starší, potřebuje klid.“ Honza byl mezi námi – snažil se chápat mě i svou ženu.

Jednoho dne Lucie přijela z Ameriky domů. Seděly jsme spolu v kuchyni a ona najednou propukla v pláč: „Já nevím, co mám dělat! Jsem pořád pryč, mamka je nemocná… Ty jsi jediná, kdo nám pomáhá.“

Objaly jsme se a poprvé za dlouhou dobu jsme si byly blízko jako rodina.

Nakonec jsme společně našli řešení – paní Novotná dostala místo v domově pro seniory nedaleko našeho domu. Chodím za ní každý týden a někdy si povídáme celé hodiny.

Pět let péče mě změnilo. Naučila jsem se trpělivosti, pokoře i tomu, že někdy musíme myslet i na sebe.

Dnes večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala bych to znovu? Nebo bych měla víc myslet na svůj vlastní život? Co byste udělali vy na mém místě?