„Neboj se o děti, jsme tu pro tebe.“ – Příběh o mateřství, nečekaných zkouškách a rodinných poutech

„Evo, už zase jsi zapomněla koupit pleny? Co ty děti budou dělat, až se vzbudí?“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který byl až příliš hlasitý na to, že bylo sotva sedm ráno. Stála jsem v koupelně, s mokrými vlasy a třesoucíma se rukama, a snažila se nevnímat, jak mi srdce buší až v krku. Tchyně Alena byla u nás už třetí týden a já měla pocit, že se můj byt zmenšil na polovinu.

Původně jsme s Petrem plánovali dvě děti. Klárka a Ondra byli naše radost, i když někdy taky pořádná výzva. Jenže pak přišel šok – neplánované těhotenství. Třetí dítě. Všichni říkali, že to zvládneme, že jsme silní. Jenže já se cítila slabší než kdy dřív. Petr pracoval dlouhé směny v nemocnici a já byla doma sama s dětmi, které se střídaly v nemoci, a s miminkem, které téměř nespalo.

Alena nabídla pomoc. „Neboj se o děti, Evo, jsme tu pro tebe. Jen potřebujeme tvou ruku,“ říkala často. Jenže její pomoc měla svou cenu. Každý den jsem slyšela poznámky o tom, jak bych měla vařit zdravěji, že děti jsou moc hlučné, že bych měla být vděčnější. Vděčnější za co? Za to, že mi někdo neustále připomíná, jak moc selhávám?

Jednoho večera jsem seděla v obýváku, děti konečně spaly a já si dovolila poprvé za celý den vydechnout. Alena přišla a sedla si naproti mně. „Evo, já vím, že to máš těžké. Ale když jsem byla mladá, zvládala jsem všechno sama. Ty dnešní matky…“ Zarazila jsem ji pohledem. „Aleno, já vím, že to myslíte dobře. Ale někdy mám pocit, že mi spíš přidáváte práci než pomáháte.“

Chvíli bylo ticho. Pak Alena vstala a odešla do kuchyně. Slyšela jsem, jak si tam tiše povídá sama pro sebe. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nejsem jediná, kdo je v pasti očekávání. I ona byla kdysi mladá matka, která musela všechno zvládnout sama. Možná proto teď neumí jinak než radit a kontrolovat.

Další den ráno jsem se snažila být milejší. „Aleno, děkuju, že jste tu. Bez vás bych to asi nezvládla.“ Usmála se na mě poprvé za dlouhou dobu. „Víš, Evo, já jen nechci, aby se ti něco stalo. Vidím, jak jsi unavená.“

Ale napětí mezi námi nezmizelo. Petr byl stále v práci a doma to vřelo. Klárka začala být vzdorovitá, Ondra se počůrával ze stresu a já měla pocit, že se rozpadám na kousky. Jednoho dne jsem se zhroutila v koupelně na podlahu a brečela tak tiše, aby mě nikdo neslyšel.

Večer jsem to řekla Petrovi. „Já už nemůžu. Potřebuju pomoc, ale ne takhle. Potřebuju, abys tu byl víc ty.“ Podíval se na mě unavenýma očima. „Evo, já vím. Ale když nebudu v práci, nezaplatíme nájem.“

Začala jsem chodit na krátké procházky sama. Alena hlídala děti a já měla aspoň půl hodiny klidu. Jednou jsem potkala sousedku Janu. „Ty jsi nějaká bledá, Evo. Všechno v pořádku?“ Rozbrečela jsem se jí na rameni. „Já už nevím, jak dál. Připadám si jako špatná máma.“ Jana mě objala. „To si myslíme všechny. Ale nejsi v tom sama.“

Začala jsem si psát deník. Každý večer pár vět o tom, co mě trápí a co se povedlo. Pomohlo mi to vidět, že i když je toho moc, zvládám víc, než si myslím. Alena začala být méně kritická, když viděla, že se snažím. Petr slíbil, že si vezme pár dní volna.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu. Klárka se smála, Ondra vyprávěl vtipy a miminko konečně spalo. Alena se na mě podívala a řekla: „Jsi dobrá máma, Evo.“ Rozbrečela jsem se štěstím.

Ale vím, že to není konec. Každý den je nová výzva. Někdy mám pocit, že se utopím v povinnostech a očekáváních ostatních. Ale už vím, že nemusím být dokonalá. Stačí být dost dobrá.

A tak se ptám: Kolik z vás má pocit, že selhává? A kolik z vás si dovolí říct si o pomoc – i když to znamená přijmout i to nepříjemné?